Příspěvek četlo
727 total views
Přetiskujeme úvahu paní architektky Švábové o možnostech umístění moderní acrhitektury v historických částech města.
V posledních dvaceti letech sílí vlna kritiky a protestů proti tak zvané současné architektuře v historických památkově chráněných městech. Odborná i laická veřejnost se organizuje do občanských sdružení a snaží se zabránit realizaci některých projektů, které by podle jejich názorů svým vzhledem poškodily tvář i celkový smysl jejich města. V následující úvaze se omezíme pouze na problematiku architektury a urbanistického prostoru, ty představují v památkových městech zásadní součást jejich identity. Protesty veřejnosti nejsou novým jevem – častější spory lze zaznamenat od počátku 19. století. Přesto na odpověď stále čeká celá řada otázek. Pokusíme se hledat odpověď na následující z nich:
- Proč veřejnost některou moderní architekturu přijímá a jinou odmítá?
- Chtějí lidé svými protesty jen blokovat vše nové, čemu ještě nerozumějí?
- Má tak zvaná laická veřejnost vůbec právo ovlivňovat změny svých měst?
Abychom našli odpověď na tyto otázky, porovnejme charakteristické reprezentanty těch obecně přijímaných a ceněných „moderních“ staveb s těmi, které jsou chápány jako trvalé poškození hodnoty města a to i s odstupem času. Ke skupině neúspěšných realizací jsme přidali i několik projektů schválených v současnosti zástupci státní správy, proti kterým občanská sdružení vytrvale protestují a snaží se jejich realizaci zabránit. V obou skupinách je srovnáván pouze vztah novostavby k okolní zástavbě, k prostoru, do kterého vstupuje a způsob členění její hmoty. Výběr je omezen na Pražskou památkovou rezervaci v časovém období od počátku 20. století po současnost.
Výsledek srovnání reprezentantů architektury obecně přijímané na jedné straně a té, proti které lidé protestují na straně druhé, je jednoznačný: protestuje se proti těm realizacím a návrhům, které neřeší kontext se svým okolím, to znamená, že rozbíjejí jednotu vyššího celku, do kterého vstupují. V našem případě jednotu prostoru ulice, náměstí. Jednota celku je tu porušena, jak v základní rovině nehmotných prostorových vztahů, tak v navazujícím řádu strukturálního členění architektury jednotlivých objektů. Vyhodnocení reprezentantů obou skupin je připojeno v závěru textu.
Příčiny veřejného znepokojení některou „moderní architekturou“ objasňují výsledky moderních výzkumů v oblasti psychologie a fyziologie zaměřené na geneticky daný způsob, jakým člověk vnímá své prostředí a orientuje se v něm. Četné experimenty prokázaly, že procesy probíhající ve smyslových orgánech jsou v mysli organizovány na základě jednotných strukturovaných konfigurací podle holistického principu (1). To znamená, že v první fázi vnímáme jasně vymezený celek (prostor náměstí, ulice), který je nadřazený jednotlivým svým komponentům (jednotlivým domům případně jiným objektům), které ho vymezují. Nejde tedy o postupné vnímání jednotlivostí (domů a podobných objektů), ze kterého vzniká celkový dojem, ale o proces opačný. Již v 18. století napsal Immanuel Kant, že prostor v našem prostředí je „syntetická forma a priori naší psychiky, neuvědomělá intuice, s jejíž pomocí strukturujeme a dáváme smysl informacím, které pocházejí z vnějšího prostředí“(2) Tady nacházíme vysvětlení geneticky ukotveného procesu vnímání prostředí našich měst: první, základní vjem je vjem prostoru, v němž se nacházíme, ten je zdrojem přirozené orientace. Orientace (nejen ve fyzickém prostoru) je nezbytným předpokladem smysluplné existence lidské společnosti. Proto jsou pro přirozenou orientaci v našem prostředí nezbytné vymezené prostorové celky – všichni máme zkušenosti s obtížnou orientací na sídlištích, jejichž zástavba je složena z individuálních, volně situovaných objektů, které prostor nevymezují. Jasně vymezený prostor musí zůstat v našem vnímání dominantní, abychom svou polohu pociťovali jako pevnou. Pokud vnímání nehmotného prostoru jako celku znemožní agresivně se prosazující jednotlivé objekty, jsou naše možnosti orientace redukovány pouze na lineární vztahy k těmto výrazným objektům, vztah k celku nám uniká, ztrácíme pevné ukotvení, vědomí „kde vlastně jsme“. Z toho vyplývá, že nositelem identity našich měst je nehmotný prostor – to zdánlivé prázdno mezi zástavbou. K identifikaci náměstí nebo ulice stačí celkový prostorový dojem, který v nás vyvolávají, abychom si uvědomili, kde jsme. Mnozí lidé ani neznají fasády jednotlivých domů a přesto vědí, kde právě jsou. Jenom takovou zástavbu, kde můžeme přirozeně, zcela spontánně identifikovat její prostory, vnímáme jako město. Tady je původ atraktivity historických měst a bohužel i důvod intenzivního zájmu developerů. V koncentraci lidí spatřují zdroj peněz, jejich projekty jsou navrženy jako nepřehlédnutelné reklamy pro byznys. Architektura tu degenerovala na reklamní design snažící se překřičet vše ve svém okolí. Paradoxně tak ničí tu kvalitu města, pro kterou se sem vedrala – ucelenost jeho prostorů i jejich osobitost. Krásná města s vlastní tváří se vstupem „moderní“ architektury, usilující o originalitu za každou cenu, mění ve fádní stereotyp, beztvarý chaos. Takzvaná moderní města – a většina sídlišť – sestávají z izolovaných objektů, volně situovaných v prostoru, který kolem nich protéká, není pevně artikulován. Orientujeme se pouze podle názvů ulic a výrazných solitérů, pocit pevného ukotvení v takovém prostředí chybí. Na osudu města Brasilia je patrné, že architektonická kvalita jednotlivých objektů ani jejich efektních seskupení vymezené prostory nenahradí.
Přehledný vymezený prostor přináší kromě dobré orientace i pocit bezpečí, který ovlivňuje kvalitu vztahů mezi lidmi, umožňuje i při letmém nahodilém potkávání vzájemné odhadování – jakési zrcadlení v pohledech „těch druhých,“ které je zdrojem vciťování se do „toho druhého“, empatie. Empatie mezi lidmi je nezbytnou podmínkou spolupráce, bez které nevzniká civilizace. Naopak lze říci, že v prostředí bez jasně definovaných prostorů chybí pocit ztotožnění se s místem a bezpečí stimulující spontánní kontakt mezi lidmi, vzniká pocit chaosu a odcizení.
Město je životním prostředím civilizované společnosti – moderní urbanismus by měl sledovat nejen podmínky jejího fyzického přežití – hygienu, infrastrukturu, dopravu, ale i vytvářet podmínky pro její psychické potřeby v zájmu udržení civilizovaného soužití lidí. Stavitelé měst do konce 19. století si byli nezbytnosti priority prostoru v městském prostředí intuitivně vědomi. Tvůrci moderních měst a sídlišť odmítli staletým vývojem formovanou tradici, která podle jejich představ omezovala racionální funkční urbanismus. Jejich pozornost se zaměřila na ochranu fyzického zdraví člověka. Psychicko-fyziologické potřeby společnosti zatím pevné místo v urbanismu nenašly. Jejich zohlednění by zdánlivě přineslo jistý návrat k tradici, ale ve skutečnosti by znamenalo pokračování ve vývoji moderního chápání světa založeného na empirickém poznání a rozhodování výhradně na základě vlastního rozumu. Racionální rozhodování je možné pouze na základě co nejhlubšího poznání prostředí, ve kterém rozhodujeme i na poznání sebe sama, svých možností. Poznávání je otevřený proces. Zkušenost nás stále poučuje, že to podstatné, to, na čem skutečně záleží, si uvědomujeme pravidelně až tehdy, kdy to ztrácíme – nezbytnost čistého vzduchu a vody jsme pochopili plně až v okamžiku, kdy jich začal být nedostatek. Obdobně si uvědomujeme význam ochrany psychického stavu naší společnosti až v okamžiku, kdy se projeví ohrožení. Teprve nedostatky kvality společenského soužití v panelákových sídlištích (která vyřešila ve své době potřebu bydlení a stále slouží ke spokojenosti mnohých obyvatel) a protesty obyvatel i návštěvníků historických měst proti některým zásahům do městské zástavby otevřely problematiku urbanistického prostoru – jeho významu pro psychiku společnosti.
Tím se dostáváme k příčině protestů občanských sdružení proti vstupu některé modernistické architektury do tradičně koncipovaných měst. Hájí svůj oprávněný nárok na prostředí, které jim dosud poskytovalo existenciální podporu, bojí se chaosu, odcizení, chtějí být stále ve svém městě doma. Hájí prostory svých měst. Nemohou si zvykat na architekturu, která jim bere identitu jejich města. Není možné je nutit, aby se vzdali geneticky ukotveného způsobu vnímání svého prostředí – ztratili by s ním přirozený způsob orientace, svůj kompas ve svém prostředí se všemi důsledky na psychické zdraví celé společnosti.
Alarmující je, že všechny kontroverzní projekty, proti kterým veřejnost protestuje, byly schváleny oficiálními zástupci státní památkové péče. Tzv. laická veřejnost, která si zachovává přirozený způsob vnímání svého prostředí, pravidelně projeví více pochopení pro hodnoty města než někteří úředníci profesionálové. Ti totiž často vidí skutečnost kolem sebe především prizmatem svých naučených znalostí různých – ismů, do kterých se snaží vše vtěsnat. Zároveň chtějí co největší tolerancí vyhovět dnes všude zdůrazňované pluralitě názorů a požadavkům nepochopeného multikulturalismu. Nezanedbatelná je i obava z nálepky staromilce neschopného pochopit současnou dobu a – samozřejmě – jsou tu i tlaky developerů. Výsledkem bývá často nepochopitelné rozhodnutí, které občanská sdružení z pochopitelných důvodů odmítají. Jejich účast na schvalovacím procesu projektů v jejich městě je dnes již prokazatelně nezbytná.
Přesto i dnes část veřejnosti prohlašuje, že se jí postmoderní architektura líbí. Jsou doslova fascinováni provokací efektními materiály a překvapujícími zcela neobvyklými dynamickými tvary, které demonstrují technickou virtuositu konstrukce vzdorující zákonům stability. Hluboký niterný zážitek z harmonických prostorů tradičních měst, poskytující pocit ztotožnění se s místem, bezpečí a sounáležitosti s ostatními to ale není. Pevně vymezené prostory sjednocující architektonické ztvárnění jednotlivých domů poskytují pocit klidu, trvalé existenciální podpory. Agresivita individualisticky ztvárněných postmoderních objektů rozbíjí prostor a vyvolává chaos, stres, těžko slučitelný s požadavky kvalitního životního prostředí. Architektura a urbanismus nejsou artefakty, které ocení znalci. Je to životní prostředí nás všech, nikdo neunikne jejich vlivu. Nepatří sem šok a adrenalinové zážitky, ale naplnění materiálních i kulturních potřeb společnosti.
Problematickým soužitím moderní a hlavně postmoderní architektury s prostředím našich tradičních měst se dnes zabývá stále více teoretiků architektury a urbanismu – především v USA a v západní Evropě. Z nich u nás nejznámější jsou asi matematik a teoretik urbanismu a architektury Nicos Salingaros, profesor univerzity v Texasu, architekt Christopher Alexander a britský architekt Leon Krier.
Postmoderní architektura jako jediná možnost v současnosti je chápána v postkomunistických a totalitních státech a v rozvojových zemích. V postkomunistických zemích jde o důsledek zpolitizování pohledu na architektonickou tvorbu – postmoderna je tu považována za projev svobody, za protest proti totalitě, za naprosté uvolnění kreativity. Stal se z ní diktát souměřitelný se sorelou v prvním období minulého režimu. V chudých rozvojových zemích se vynakládají obrovské prostředky na realizaci postmoderních, neúměrně nákladných staveb, které mají prokázat schopnost zařadit se mezi současnou elitu. Cestou z tohoto neutěšeného stavu je návrat k přirozenému vnímání našeho okolí, k pochopení významu urbanismu a architektury v tvorbě kvalitního životního prostředí pro celou společnost, ne jen pro zasvěcené jednotlivce.
12. 3. 2015, ASORKD, Ing. arch. Marie Švábová, vicepresident asociace
Vysvětlivky:
(1) holistický princip – viz Ubaldo Nicola: Obrazové dějiny filosofie, teorie smyslového vjemu, gestaltismus.
(2) viz Ubaldo Nicola: Obrazové dějiny filosofie, kap. Prostor a priori.
Další použitá literatura
Martin Horáček: Za svět krásnější – Barrister α Principal, Brno 2013.
Michael Hauser: Cesty z postmodernismu.
FILOSOFIA – nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR.
August Schmarsow: The Essence of architectural Creation1905.
Camillo Sitte: Stavba měst podle uměleckých zásad.
Ústav územního rozvoje, Brno 2012.
V kategorii Praha
Příspěvek četlo
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 17.3.2015
