Arch. Švábová: Připomínky k novele památkového zákona

Arch. Švábová: Připomínky k novele památkového zákona


Příspěvek četlo 629 lidí.

Přetiskujeme připomínky paní architekty Švábové k chystané novele památkového zákona, které navrhuje Ministerstvo kultury.

Návrh novely památkového zákona MK ČR je k dispozici zde.

Připomínky paní architekty jsme publikovali v minulosti v článku zde.

Účinnost současného památkového zákona je nedostatečná. Navržená novela nemá předpoklady cokoli změnit. Praxe ukazuje, že na ochranu našeho kulturního dědictví nestačí. Zákon je nejen zbytečně složitý, ale i tak všeobecný, že v mnoha případech umožňuje jakýkoli výklad v praxi. Výkon institucí památkové péče je dnes poznamenán potlačením odbornosti na úkor úředních výkonů, procesní postup podle zákona je hlavním cílem, kvalita rozhodnutí z odborného hlediska je mnohdy velmi problematická. Novela zákona je opět zaměřena především na postup úředních výkonů, kvalita rozhodnutí ovlivněna opět není.

Nedostatkem zákona není totiž jen nejčastěji uváděná přílišná složitost textu i postupu procesního řízení. Sebelépe domyšlené postupy úředních výkonů nezajistí ochranu památkových objektů a hlavně měst a zón, pokud v něm nebude zohledněn určitý názorový konsenzus, jakým způsobem k památkové ochraně přistupovat, jaké by měly být její priority. Při současném stavu památkového zákona jsou rozhodnutí a stanoviska památkové péče nekoordinovaná, závislá pouze na kvalifikaci jednotlivých územně příslušných úředníků. Praxe přináší problematické výsledky a otevírá prostor pro korupci. Stovky občanských aktivistů zoufale brání svá města proti mnohdy nepřijatelným rozhodnutím NPÚ a stavebních úřadů.

Při přístupu k této problematice musíme vycházet i ze skutečnosti, že nedostatek názorového konsenzu nepostihuje jen ochranu památek – je v současné společnosti doslova všudypřítomný.

Současný památkový zákon je zaměřen především k ochraně fyzické podstaty registrovaných hmotných památek, prakticky chybí účinná ochrana kulturních hodnot krajiny, plošná ochrana měst a nehmotného kulturního dědictví. V NPÚ chybí odborníci zaměření na urbanismus historických měst.

Relativně dobře byla definována ochrana jednotlivých registrovaných architektonických objektů. Povinnou součástí projektové dokumentace byl metodicky sjednocený stavebně historický průzkum (SHP). Naše metodiky byly na světové úrovni. Současný zákon nesmyslně upouští od povinného SHP – bez něj není kvalitní rekonstrukce objektu možná.

Přístup k ochraně území se od ochrany jednotlivého objektu zásadně liší svým cílem: zatímco u jednotlivých památek usilujeme o zachování jejich původní fyzické podstaty pokud možno v neměnném stavu, městům a zónám musíme naopak umožnit další rozvoj – tedy změnu. Podmínkou by měl být požadavek na zachování jejich identity jako celku – zachovat jejich urbanistické a architektonické hodnoty a zároveň umožnit změny, které k současnému životu patří. Aby toho bylo dosaženo, nezbývá než zásahy do městské zástavby regulovat na základě sjednoceného metodického přístupu.

Podobně jako u jednotlivých objektů je nezbytný SHP, stejně nezbytná je i analýza současného stavu památkově chráněného území jako celku, ne jen bezprostředního okolí řešené změny zástavby. Město je totiž víc než prostý součet jednotlivých domů – město z těch domů dělají vztahy, které jsou mezi nimi, tam je jeho identita. Obdobně jako je v hudbě je melodie víc, než jednotlivé tóny, ze kterých se skládá. Proto musíme vždy vyhodnotit celek a od celku hierarchicky postupovat k jednotlivostem, ne naopak. V rámci analýzy celého území je nutné stanovit kompoziční hodnotu celé zástavbu, nejen registrovaných památek. Kritériem pro takové hodnocení nemůže být nic jiného, než urbanistická kvalita těchto objektů zahrnující hodnocení od postavení v celkovém reliéfu města (celoměstské dominanty), přes umístění ve strukturálním celku (místní dominanty), po vizuální celek (náměstí, ulice), do kterého hodnocený objekt bezprostředně patří. Teprve takové hodnocení nám dá prostor pro změny, které nepoškodí totožnost města (obecně chráněného území).

Urbanistická analýza je vysoce kvalifikovaná práce, která by musela být prováděna podle sjednocené metodiky postupu. Bez tohoto podkladu se nám naše nádherná města po zásazích developerů, kteří se snaží především o maximální zisk, doslova rozpadnou na skrumáž nesourodých objektů a město svou atraktivitu ztratí.

Zajistit zákonem podmínky pro tuto práci a následné regulativy v naší době je mimořádně obtížné. Je tu kolize s nejasnými vlastnickými právy k památce vlastnickými i s představou o potřebě neomezené kreativity individualisticky orientovaných architektů a developerů, jejichž představy naplňuje především agresivní reklamní design. Ten ničí svou agresivitou integritu (prioritu) městských prostorů, základní hodnotu historických měst, která přináší jejich mimořádnou atraktivitu, umožňuje harmonií stylových období, čitelností náměstí a ulic. Nejde tu jen o hodnoty zjednodušeně chápané jako estetické, ale o kvalitu městského prostředí s dosud nepochopeným významem pro soužití v rámci společnosti.

V naší zemi je ještě jedna specifická překážka – zpolitizování postavení postmoderní architektury – je mylně chápána jako protest proti minulému režimu, jako umožnění bezmezné kreativity a plurality názorů. Je to paradoxně pozůstatek způsobu myšlení období socialismu, které bylo přehnaným zpolitizováním celé společnosti poznamenáno. Podobný jev je společný všem postkomunistickým zemím, totalitním režimům a rozvojovým zemím, kde nesmyslně drahé postmoderní projekty mají zajistit vstup mezi elitu. Charakteristické je, že tyto projekty bývají na křídovém papíře módních časopisů prezentovány bez kontextu s okolím.

Často bývá slyšet námitka, že výrazné, mnohdy šokující stavby v historických městech se některým lidem líbí, že si na ně máme zvykat. Tady je nutné se zamyslet nad obsahem slova „líbí“. Někteří lidé tak vyjadřují fascinaci něčím mimořádným, výrazným, šokujícím, ohromujícím technickými vymoženostmi, reprezentací majetku. Nejde tu o hluboký zážitek skutečného estetického uspokojení. Dále si musíme uvědomit, že není možné nutit člověka, aby si zvykal na jiné podmínky  vnímání prostředí, než mu bylo geneticky dáno. Jde tu o reálné ohrožení přirozených schopností orientace (smysl pro rovnováhu, symetrii, definovaný prostorový celek apod.).  Město je životním prostředím celé společnosti, mělo by jí poskytovat především samozřejmou existenciální podporu v celé škále situací v běžném životě, ne šokovat, vzbuzovat nepřiměřené emoce, zvedat adrenalin.

.

Aby mohl být památkový zákon v tomto smyslu účinný, požadujeme, aby v něm bylo zakotveno splnění následujících požadavků:

– Zpracování SHP podle jednotné metodiky pro registrované památkové objekty.

– Zpracování prostorové analýzy měst jako celku s finálním výstupem vyhodnocení celé zástavby do podrobnosti jednotlivých objektů.

– Zpracování regulačních plánů (včetně dopravy, sítí atd.) podle jednotné metodiky s podrobností jednotlivých objektů na základě analýzy prostorové kompozice i registru památkových objektů. Regulativy je nutno chápat jako stanovení podmínek přístupu k městu – ne jako rigidní omezení individuálního řešení.

– Upevnit právo veřejnosti rozhodovat ve schvalovacích procesech projektové dokumentace s právy účastníka řízení, aby bylo zajištěno respektování vazby urbanismu a architektury na celou společnost, následujícím způsobem:

– Zajistit ze zákona povinné projednání změn v památkově chráněném území a ochranném pásmu zástupci odborné i laické veřejnosti již ve stadiu záměru investice (vstupní podmínky pro developera před koupí pozemku).

– Zajistit veřejnosti postavení účastníka řízení v každém dalším stupni schvalovacího procesu, a to i v případech, kdy v místě není občanská organizace zaměřená na ochranu památkových hodnot. Bez vyjádření veřejnosti nebude rozhodnutí úřadu platné.

– Zajistit zákonem, aby NPÚ a stavební úřady adresně (ne jen vyvěšením na informační desce) informovaly zástupce veřejnosti o časovém průběhu schvalovacího řízení a předávaly jim vyžádané kopie dokumentace v dostatečném předstihu.

-Zajistit historickým městům (a městům vůbec) statut životního prostředí, sledující všestranný rozvoj jejich obyvatel a s ohledem na kvalitní život celé společnosti.

Odůvodnění:

Město je životním prostředím civilizované společnosti – mělo by mít ochranu odpovídající tomuto statutu nejen z hlediska fyzického zdraví svých obyvatel, ale i psychickým a fyziologickým potřebám lidí. Jeho památkové hodnoty, urbanistická koncepce jeho prostorů a architektura, kontinuita identity hodnot obecně jsou stejně důležité jako doprava, sítě, hygienické podmínky. Působí trvale na celé spektrum společnosti daleko intenzivněji než movité umění – mohou svou harmonií, čitelností, vytvářením podmínek pro dobrou orientaci poskytnout lidem existenciální podporu a podporovat soudržnost společnosti, nebo naopak – chaotickou, nevyváženou koncepcí, agresivitou – působit dezorientaci a trvalý stres, odcizení. V urbanismu i architektonické tvorbě by měly být zohledněny geneticky dané obecné předpoklady vnímání prostředí, aby naše města konečně nesloužila především dopravě, ale lidem, jejich vzájemným vztahům.

 

27. 3. 2015                                                                    ASORKD

Ing. arch. Marie Švábová

viceprezidentka asociace

V kategorii Kultura

Příspěvek četlo 629 lidí.
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 12.5.2015

Diskuze ke článku

Jméno(povinné)

E-mail(povinné)

Web

Komentáře

Další příspěvky