Příspěvek četlo
719 total views
Přetiskujeme příspěvek paní architektky Švábové k návrhu rekonstrukce modlitebny Českobratrské církve evangelické v Malešicích. Bližší informace o stavbě jsou publikovány v článku Architekt Bohumil Bareš a jeho sakrální stavby.
V padesátých letech se podařilo v Praze v Malešicích v Rektorské ulici uskutečnit zázrak. Architekt Bohuslav Bareš tam realizoval pro Českobratrskou církev evangelickou Milíčovu modlitebnu. Vznikla drobná stavba, která pouze svým měřítkem, proporcemi členění své hmoty a fasád nejjednoduššími prostředky dosáhla čistoty výrazu umocněného transcendencí odpovídající jejímu účelu. V současné době zchátralá stavba asi ukáže své přednosti pouze zkušenému pozorovateli. Architekt Bareš navázal proporcemi modlitebny na klasické členění staveb vytvářených v historii intuitivně v poměrech, odpovídajících vrozenému způsobu zrakového vnímání reality kolem nás, které nám umožňuje ztotožnění se s prostorem nebo objektem. Takový prostor nebo objekt považuje naprostá většina lidí za krásný. Realizace v době, která sakrálním stavbám nepřála, je zázračná. Na druhé straně paradoxně socialistický realismus oživil smysl pro klasické proporce, v té době ještě do značné míry obecně přítomný. Na přiloženém obrázku je původní pohled na kapli
dokládající protestantskou čistotu výrazu.
Současný pohled z ulice
Modlitebna byla řadu let opuštěná a silně zchátrala.
V posledních dnech se širší veřejnost dozvěděla, že je tu naděje na záchranu. Stavbu čeká rekonstrukce a přístavba. Architekt David Vávra navrhl přístavbu k zadnímu průčelí. Původní objekt vysoce ocenil:“…architekt Bareš minimálními prostředky dosáhl až antického účinku. V čelní trojúhelníkové fasádě jsou pouze 3 oblouky a nahoře se to sbíhá do špice, a to je vše – a úplně to stačí.“ (ČT 24). V této věci je obecná shoda. Stavba není registrovanou památkou, ale je velmi vzácná svou autencititou vycházející z přístupu autora k tématu – hluboce věřící křesťan vložil svou vroucnost zcela upřímně, bez jakékoli stylizace, do čistých tvarů stavby a dosáhl působivosti klasické architektury i prostých lidových kostelíků které jsou obohacením naší krajiny, ukotvením lidí zde žijících v této zemi. Jejich stavitelé. Tvořili v harmonii s krajinou, ztotožňovali se se svým dílem přímo, bez prostřednictví převzatých šablon.
Návrh přístavby architekta Davida Vávry
Pohled z ulice Rektorské
Fotografie modelu
Přístup architekta Vávry již stejně otevřený bezprostřední přístup nemá. Přístavba je na první pohled koncipována v jiné tónině. Svítící bílý kubus s plochou střechou zřejmě kalkuluje v současných názorových intencích s kontrastem dvou zcela odlišných částí – objemem hmoty bohužel nepříliš odlišných a řazených v podélné ose kaple za sebou. Vedle spirituální stavby s duchovním přesahem je postaven racionalisticky vytvořený hranol, vedle sedlové střechy akcentované štíhlou vížkou pronikající svým hrotem vysoko dále do prostoru, plochá střecha vymezující se proti prostoru tvrdě vodorovnou rovinou. Je zvláštní, že lidé nesnesou, jestliže v jednom prostoru hrají dva různé nástroje dvě různé skladby v různých tóninách – a v architektuře prosazuje současná kreativita bez hranic i takový těsný kontakt dvou nesourodých objektů za možný k dosažení emocí, které mají být hlavním účelem umělecké složky díla (a je jedno, jestli jsou příjemné nebo naopak – cituji Elišku Kaplicky). Zřejmě se jedná o rafinovanou intelektuální hru. Zbývá otázka, jestli by byl tento přístup přijatelný pro autora Milíčovy modlitebny. Poctivou odpovědí na tuto otázku jsme mu povinni, i když už není mezi námi.
Ing. arch. Marie Švábová.
Další články paní architektky Švábové si můžete přečíst zde:
ASORKD – www.asorkd.cz
Příspěvek četlo
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 1.7.2016
