Arch. Švábová: Vyjádření Asociace pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví k návrhu zástavby uvolněného kolejiště u Masarykova nádraží

Arch. Švábová: Vyjádření Asociace pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví k návrhu zástavby uvolněného kolejiště u Masarykova nádraží


Příspěvek četlo 890 lidí.

Přetiskujeme článek paní architektky Švábové k návrhu zástavby uvolněného kolejiště u Masarykova nádraží.

 

V minulém roce byla veřejnost seznámena s projektem využití plochy  po zrušené části kolejiště Masarykova nádraží od historických budov nádraží podél ulice na Florenci až k Městskému museu a dále po obou stranách magistrály až k autobusovému nádraží Florenc.

Jak to vše vlastně vzniklo? Celkem jednoduše – vzhledem ke strategickému významu uvolněného prostoru pro koncepci městského centra, až příliš jednoduše:

Developerská organizace Penta zakoupila pozemky z části od magistrátu, zčásti od Českých drah. Funkční využití bylo stanoveno s ohledem na co nejrychlejší návratnost vložené investice – zřetele na koncepci města se neuplatnily. Skutečně na pováženou je, že nikomu nevadil nesoulad projektu Penty s platným územním plánem – Zásady územního rozvoje předpokládají v této lokalitě podstatně jiné funkční využití, než mu projekt vnucuje.

Developer netají, že – podobně jako v případě Florentina – hodlá celou zástavbu prodat nejvyšší nabídce. Urbanistickou a architektonickou podobu vtiskla území světoznámá architektka iráckého původu Zaha Hadid, jejíž tvorba programově vztahy k prostředí nerespektuje. Víc se neřešilo, magistrát si podmínky nekladl, IPR zatím vše bez zásadních výhrad přijal. NPÚ podle dostupných informací schválil  první část realizace s věží na Florenci a plochu přechodu nad zachovaným kolejištěm nádraží.

Developerský projekt  má své příznivce  mezi částí etablované elity, laická i odborná veřejnost vesměs protestuje. Podobné spory probíhají ve větší nebo menší intenzitě u většiny velkých developerských projektů. Zásah do městského organismu – navíc na území Pražské památkové rezervace – nemohl být výjimkou, zvláště když byla veřejnost seznámena „s hotovou věcí“, bez předběžného projednávání funkční náplně ani urbanisticko –  architektonického ztvárnění navrhované zástavby.

Posoudit validitu názorů obou stran je v současné době  velmi obtížné. Chybí  hodnotový konsenzus obecně, koncepce územního plánu města je nejasná a nejasný je i názor na cíle památkové ochrany území. Hyperkorektní příkaz plurality názorů a legitimita tvořivosti bez hranic neumožňují řešit problém sebekorektnější diskusí.  Je ověřenou skutečností, že dobrat se obecně přijatelného řešení, jestliže chybí  obecně přijaté hodnoty, ke kterým bychom měli směřovat, není možné. Jazýček na vahách  různých názorů v těchto případech vždy rozhodne   nezpochybnitelná hodnota peněz.

Celou situaci ještě zhoršuje pochybené chápání základní podstaty architektury a urbanismu. Obecně se stále pohlíží na architekturu jako na artefakt, posuzuje  ztvárnění hmoty architektonických objektů, design. Bruno Zevi v prvé polovině minulého století napsal: údaje objemové … plastické  a malířské …bezpochyby mají význam, ale nejsou schopné vysvětlit hodnotu architektury, jestliže se zapomnělo na její podstatu, na prostor.

Urbanismus je vnímán jako řešení komunikací a sítí – technické infrastruktury obecně. Zcela se opomíjí skutečnost, že smyslem urbanismu a architektury je tvorba prostorů, které urbanismus spojuje do sounáležitého celku města,  životního prostředí civilizované společnosti. Diferencované prostory mají různé funkční využití, jako celek by měly zajišťovat hmotné, kulturní a politické potřeby obyvatel města i jeho integraci  s okolím. Kupodivu, skutečný sjednocující význam prostoru, včetně jeho vlivu na lidskou psychiku i vztahy mezi lidmi, zatím urbanistická a architektonická tvorba patřičně nereflektuje. Doufejme, že požadavek vyslovený MMR v dokumentu Politika architektury a stavební kultury na zpracování metodiky analýzy urbanistických hodnot přinese posun v našem územně plánovací činnosti i památkové péči.

Podle Kanta je to, co nazýváme prostorem, „syntetická forma a priori naší psychiky, neuvědomělá intuice, s jejíž pomocí strukturujeme a dáváme smysl informacím, které přicházejí z vnějšího prostředí“.  V polovině 20tých let minulého století prokázal experimentálně gestaltismus  (tvarová psychologie), že proces, především vizuálního vnímání, je v mysli organizován podle holistického principu – vnímáme své prostředí v prostorových celcích – ne jednotlivé objekty samostatně. Camillo Sitte nesčetnými příklady historických prostorů doložil obdobně význam uzavřeného, jasně vymezeného prostoru pro psychiku člověka. Takže naše orientace v prostředí, kde se nacházíme, základní předpoklad pocitu bezpečí a psychické pohody, je založena na vnímání jasně definovaného  prostorového celku. Z vlastní zkušenosti víme, že tam, kde vymezený prostor chybí, se orientujeme  těžce, dostavuje se stres. Ať jde o hustý les nebo sídliště s volně stojícími nezávislými objekty.  Měřítko i další členění prostoru má silný dopad na psychiku jednotlivce i vzájemné chování těch, kteří se zde potkávají. Moderní psychoanalytické metody tak potvrzují zcela nadčasovou hodnotu historického prostředí – dochovalo nám intuitivně vytvořené prostory  odpovídající našim psychickým i fyziologickým potřebám, společných lidem všech dob a kultur.

Z předeslaných úvah vyplývá, že pohled na urbanismus a architekturu jako na tvorbu životního prostředí společnosti nabízí dostatek obecně přijímaných hodnot, které poskytují základ pro hodnocení zásahů do městského organismu.

Posuzujeme-li návrh Penty z hlediska širších vztahů, nelze opomenout, že uvolněné území po části kolejiště Masarykova nádraží bezprostředně souvisí s opuštěným kolejištěm nádraží Bubny. Je skutečně pošetilé rozhodovat o obou částech brownfieldu nezávisle. Bubny sahají až k největšímu pražskému parku Stromovce. Spojení obou brownfielů vzniká prakticky souvislý pás, který nabízí přivést vzduch a vysokou zeleň k přehřátému centru na Florenc. Tato výjimečná příležitost zvýšit kvalitu životního prostředí v centru se již nikdy nebude opakovat. Nemusí tu být jen zelený pás – účel by splnila i zástavba s vysokým podílem veřejné zeleně a obyvatelnost přehuštěného centra by se dostala do jiné kategorie. Pokud bude tato možnost vyměněna za zisk soukromé firmy, ze kterého nebude mít město nic, jde o neodpustitelný zločin. Zbývá objasnit, zda k němu došlo z nedbalosti, nebo z jiných příčin. Z hlediska funkčního vyhodnocení území víc psát nemá smysl, o zbytečnosti kancelářského monstrózního komplexu, nevítané koncentraci dopravy v centru, mrtvém území toho již napsali jiní až dost.

Praha je dosud městem zapsaným v seznamu světového kulturního dědictví. Její zcela výjimečnou kvalitou je prostorová kompozice, daná zajímavým terénem akcentovaným architektonickými dominantami se spirituální vertikální transcendencí společnou věžím všech slohových období.  Značná část navržené zástavby leží v památkově chráněném území, zbytek v jeho ochranném pásmu. Památkový zákon  plošnou ochranu sice zmiňuje, ale blíže nevykládá její smysl ani způsob zabezpečení. Navzdory protestům veřejnosti je orgány památkové péče tolerováno zcela běžně oslabování dominant předimenzovanou zástavbou v jejich blízkosti, takže opět musíme předem vysvětlit, podle jakých hodnot  posuzujeme zásahy do panoramatu a struktury památkové chráněného města.

Změna je přirozenou realitou v živém městě, ale zachování jeho charakteru, identity –  by mělo být samozřejmou podmínkou úspěšné ochrany.

Levobřežní panorama Prahy je charakteristické plochou strukturou šikmých střech s měřítkem středověkých parcel, rytmizovanou štíhlými hrotitými věžemi kostelů.  Zástavba navržená v projektu Penty se k ní těsně přimyká na chráněném území bez jakéhokoli vymezení autonomie Místo šikmých střech má rozsáhlé plochy vymezené křivkami bez návaznosti na jakoukoli parcelaci, která by jim dávala  měřítko. Navrhovaná zástavba se ani nepokouší navázat se stávajícím městem kontakt, nepoškodit jeho identitu. Přináší dramatickou změnu. Věž, jejíž výstavba se chystá u nádraží na Florenci, by byla podivným partnerem Prašné bráně, radniční věži a Týnu. Výsledek této konfrontace by poškodil celý panoramatický celek.

 

Stejnou náhlou  změnu  prostředí by prožíval chodec při vstupu do nové zástavby. Sousední historická pražská zástavba má jasně vymezené ulice a náměstí jako individualizované prostorové celky s vlastní osobitostí.  Měřítko těchto prostorů odpovídá potřebám našeho vizuálního vnímání, naší orientaci pomáhá  rytmizace prostoru daná velikosti jednotlivých parcel. Tím je dána identita pražského prostředí, jeho řád.

Přechod do zástavby  dramaticky odlišného měřítka i prostorového řádu je v návrhu náhlý: místo přehledných vymezených prostorů poskytujících dobrou orientaci a pocit bezpečí  se zde vlní jakýsi nekonečný bulvár vymezený dynamickými různě se naklánějícími povrhy neartikulované hmoty, obklopující tvrdou linii magistrály. Zástavba, která záměrně ignoruje naše geneticky dané předpoklady přirozeného vnímání prostředí a orientace v něm nemůže vytvořit kvalitní životní prostředí, od kterého očekáváme právem existenciální podporu.

Praha potřebuje novou současnou architekturu, ale takovou, která by navázala na její hodnoty a posunula je dále k potřebám současnosti. Nepotřebuje architekturu, která by její hodnoty popírala.

Realizace tohoto developerského projektu by s největší pravděpodobností vyřadila Prahu ze seznamu světového kulturního dědictví. Dopustíme to?

 

Další články paní architektky Švábové si můžete přečíst zde.

Další články kategorie Památky si můžete přečíst zde.

V kategorii Praha

Příspěvek četlo 890 lidí.
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 18.3.2018

Diskuze ke článku

Jméno(povinné)

E-mail(povinné)

Web

Komentáře

Další příspěvky

Předchozí: