Arch. Gebert: Metroplán a bydlení – druhá část

Arch. Gebert: Metroplán a bydlení – druhá část


Příspěvek četlo 40 lidí.

Přetiskujeme pokračování příspěvku pana architekta Geberta. První část jeho příspěvku jsme publikovali zde: Arch. Gebert: Kdo upírá obyvatelům právo na město?

 

Ideologie privatizmu v rukou kartelu developerů

Nekontrolovaná ekonomická exploatace pozemků změnila fungování městského společenství. Cílení na prosperitu, příliv kapitálu, podporu privatizmu je tu místo toho, aby byl kladen důraz na obyvatele a rozvoj obecního bytového fondu a městské infastruktury. O fungujícím tržním prostředí na trhu nemovitostí a bytů nelze mluvit. Je deformováno již svým vznikem. Celá koncepce rozvoje města je produkt doby, kdy se politika stala služkou ideje privatizmu, která se nově prosazuje liberalizací stavebního zákona, pražských stavebních předpisů a deregulovaným Metropolitním plánem.

 

Kudy kam?

Bez diverzifikace produkce a nabídky bydlení zmizí z nabídky tisíce bytů během měsíce. Spekulanti se nažerou a ceny bydlení budou dále růst. Samosprávy nečiní žádné kroky jak hájit veřejný zájem, natož aby se mohly stát “státním“ developerem. V Praze jsou lukrativní pozemky již levně a často problematicky rozdány, možnost zpětného vykoupení při rozdílu cen je minimální.

Funkční město nevyřeší privatizmus a manažerské řízení (my to zařídíme), ale produktivní sociální povědomí. Tady stojí na jedné straně zkušenost komunistické krádeže majetku pod tzv. celospolečenským zájmem a potřeba nezpochybnitelnosti vlastnictví majetku jako stabilizující konzervativní element. Je tak možno přehlédnout skutečnost, že trh mají rozdělený velké stavební korporace. Šance pro soukromé stavebníky civilní velikosti bez politické vazby v státní správě jsou minimální. To je podobné státnímu stavebnímu monopolu předlistopadové totality a je to zásadní rozdíl oproti rozvoji města v době 1. republiky a v západní Evropě.

Víme, jak na to

Chceme společenský dialog o problémech města, o aktivní regulaci výstavby a tedy i o bydlení. Dialog, který povedou občané se zastupiteli.

Metropolitní plán neurčuje využití pozemků. Revoluční rozdělení města na lokality dává prvnímu stavebníkovi volnou ruku a tak se může stát, že pro služby a sociální projekty nezbude už vhodné místo.

Magistrát a městské části musí zmapovat reálné potřeby skupin ohrožených nárůstem cen bydlení. Odhadnout množství zájemců o nájemní bydlení. Seniorské bydlení bez stěhování do okrajových lokalit je např. v Německu samozřejmost, kterou město prosazuje. Městu musí záležet na sociální a věkové struktuře populace a na sociální soudržnosti těchto skupin.

Městské části mají stále v majetku pozemky, i část brownfieldů je v majetku státních firem. Tyto pozemky by měly být poskytnuty pro řešení bytové otázky. Víme, že město a městské části prodávají nebo leasují developerům pozemky hluboko pod tabulkovou cenou. Stejně postupovat k družstvům a soukromým stavebníkům dostupného bydlení, by bylo totéž, ovšem bez podezření ze zákulisních zájmů.

Jen s touto podporou města je možno obnovit družstevní bydlení, které dovolí získat nárok na bydlení a později i vlastnictví a vyhnout se hypotékám a vysoké vstupní investici.

Společnosti kontrolované městem a spravující majetek města se mohou stát investory bytových projektů a seniorských domů, nebo se na public/private projektech podílet a určovat podmínky využití.

Magistrát a městské části mají prostředky a postupy na změny územního plánu. Musí najít formu jak předepisovat využití ve stavebních záměrech, nebo dohodnut podíly tzv. sociálního bydlení v developerských projektech.

Máme mnoho příkladů z Evropy, máme je často nastudované, ale nikde aplikované.

Ke změně musí mít veřejnost informace, a pak bude i vůle na jejich základě jednat.

 

 

 Domovy pro seniory

Technicko-hospodářské ukazatele a později směrnice k existujícímu územnímu plánu  určovaly sociální vybavenost nové výstavby. Přestože byly pod standardem dnešních nároků, nemáme dnes žádné závazné předpisy pro vybavenost, jako jsou domovy seniorů, školy, zdravotnická zařízení atd. Je na místě, aby se věci řešily lokálně, ale praxe je určená ideologií neviditelné ruky (politiky na) trhu. Ukazuje se i tendence domovy důchodců prodat a upravit na jednotky vlastníků. Trvalý majetkový závazek je systém pro seniory nevhodný. Jde pak o vklad hotovosti, hypotéky nepadají v úvahu, je to asociální projekt. Pozemky jsou přednostně prodávány pro developerský trh s byty a kancelářemi, bez reflexe skutečných potřeb pražské populace.

Vzorem by mohly být, v bohaté Praze, modely provozované neziskovkami, jako např. fungují domovy Armády spásy, nebo spolků a podniků, fungujících ze soukromých nadací a odkazů majetku na západě.

To ukazuje na problémy komunální podpory výstavby, podpory provozu zařízení a bydlení a na chybějící standardy výstavby.

Před cca šesti lety byla potřeba asi 6000 míst v seniorských zařízeních. Dnešní potřeby nejsou publikovány a ani nejsou řešeny.

 

Vypracoval Ing. arch Jiří G. Gebert, CKA, ByAK

Další články pana architekta Geberta na Občanském monitoringu si můžete přečíst zde.

Další články za téma Praha si můžete přečíst zde.

V kategorii Praha, Životní prostředí

Příspěvek četlo 40 lidí.
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 7.6.2018

Diskuze ke článku

Jméno(povinné)

E-mail(povinné)

Web

Komentáře

Další příspěvky