Příspěvek četlo
5,553 total views
… z Národního parku Šumava udělat za sedm let fabriku na dříví a největší ne/mysliveckou/ honitbu.
Když se zde na Šumavě podívám za sedm let zpět, na dění v lesích v Národním parku Šumava, je mi smutno.V této organizaci jsem pracoval od jejího vzniku až do odchodu do důchodu před 10 lety. Mnoho se změnilo v neprospěch lesních ekosystémů, které jsme tenkrát v roce 1993 přebírali ve stavu, že zde mohl být vyhlášen národní park, který se blížil podle IUCN naplnění mezinárodního uznání a zařazení mezi prestižní parky.
Nebudu komentovat celou historii k 30. letům jeho vzniku, protože by to bylo na dlouhé vyprávění. Zaměřím se na posledních sedm let, kdy se park ocitl v rukou ministra životního prostředí pana Richarda Brabce. Panu ministrovi se podařilo neslýchané a u jeho předchůdců něco nepředstavitelného.
V prvé řadě naprosto přestal respektovat kontinuitu Plánů péče o les a začal s vlastními dřevařskými experimenty, sloužícími především velkým dřevařským firmám. Snad si ani neuvědomil, že les vyžaduje uvážlivost a dlouhodobou kontinuitu, případných šetrné zásahy člověka. Možná nabyl přesvědčení, že lze „výrobu“ měnit podle přání šéfů, jako v jeho původním působišti v Lovochemii.
V lesích je to jinak a výsledek jeho práce je, špatně řízená fabrika na dříví a za sedm let vytěžených, odvezených a prodaných 1 milion 339 tisíc 545 m3 dříví, z něhož za tržby za 1 miliardu 501 milionů 281 tisíc korun nebyly přednostně vraceny zpět na péči o lesní ekosystémy. Kam se tyto peníze investovaly, by snad měl zjistit příští ministr životního prostředí a informovat občany, kteří si národní park dalšími stamilionovými dotacemi ročně, platí. Podrobnosti o šesti letech v této fabrice na dříví jsme již publikovali viz odkaz.
Zvláštní pozornost vyžaduje i další výrazná změna, která nastala po jeho převzetí odpovědnosti za dění v lesích národního parku, a tou je změna v péči o zvěř. Rozhodně nebyla do té doby ideální a v souladu s posláním národního parku, ale to, co nastalo, bylo katastrofální. V případě srnčí zvěře, která nebyla desítky let lovena myslivci a sloužila jako součást potravního řetězce přísně chráněného rysa, panem ministrem dosazené vedení rozhodlo, že je třeba začít s lovem (několika hochům se v parku zastesklo po srnčích trofejích, které díky přirozenému výběru rysem dosahovalo kvality).
Hned tedy před sedmi lety nečekali a nový ředitel jim schválil odlov 123 kusů srnčí zvěře. Lov byl snadný, protože se vyskytovala převážně v blízkosti lidských sídel a nebála se lidí, jenžto hlavním jejích predátorem nebyl člověk, ale rys. A tak se stalo, že se podstatně omezil zdroj potravy rysa v parku a ten začal stále více docházet k lidským obydlím a napadat domácí zvířata a srnčí zvěř v okolí parku, a tedy i honitbách okolních mysliveckých sdružení, která si provozování myslivosti na rozdíl od zaměstnanců parku platí. A tím se rys dostal do nemilosti mnoha místních i myslivců. Za lov srn a srnčat bylo dokonce vypláceno myslivcům zástřelné. Diletantské rozhodnutí, které mělo své následky.
Dalším následkem jsou holiny s vytěženým,z lesa odvezeným a prodaným dřívím,které se nezalesňují a vytvářejí přirozený biotop pro již tak přemnoženou jelení zvěř, jako zvěř lesostepní. Management této zvěře byl zpracován a výrazně negativně pozměněn již od konce devadesátých let. Bohužel ani současně není přemnožení efektivně řešeno. Výsledkem je, jak konstatovala Velkoplošná inventarizace lesů, že v polohách cca do 950 m. n. m. je stav lesů kritický, a silně ohrožená geneticky cenná jedle má velice nízký podíl na obnově, pouhá necelá 3 % a silně nedostatkový je i buk.
Pan ministr jaksi nezjistil, že součástí poslání národních parků je také ochrana genofondu, a tedy i genofondu šumavské jedle, a tak výrazně omezil její výsadbu a dokonce její ochranu před zvěří, na rozdíl od jeho předchůdců, kde v Plánech péče ročně nařizovali zalesnit 200–300 ha jedlí podsadbami pod porosty s využitím přirozené obnovy. Stejně tak u nedostatkového buku. Výsledkem je, jak opět konstatuje Velkoplošná inventarizace lesů, výrazný nárůst smrkových monokultur a příprava kalamit pro další období. To vše ještě umocňují vysoké stavy jelení zvěře.
A tak lesníci, místo toho, aby mohli v parku realizovat minulé projekty vyplývající z Plánů péče, zpracovaných odborníky na lesní ekosystémy, musí přihlížet tomuto stavu a některým to vyhovuje. A panu ministrovi pravděpodobně také. Lov jelení zvěře byl vždy výsadou šlechty a i později sloužil v mnoha případech kšeftům a zejména korupci. A pan současný ředitel parku rozhodl, že mu do toho nikdo nebude mluvit a že nějaká transparentnost ho nezajímá, přestože se jedná o státní majetek (zvěř je majetkem státu).
O tom jsme již také psali, viz odkaz. Kam až se pravděpodobně tato „myslivost“ dostala, možná ukazuje i blog bývalého ředitele NP Šumava pana Jiřího Mánka viz odkaz. Ale i stanovisko Správy NP Šumava k tomuto blogu viz odkaz.
Dovoluji si závěrem k tomuto „lovu“ a blogu i stanovisku organizace, něco krátce říci. Lesnickou profesi a tedy i profesionálně myslivost jsem začal před 60. lety. Nikdy jsem jako fořt, odborný lesní hospodář ani myslivecký hospodář nestřílel zvěř po Novém roce, tedy v době nouze a naprosto v době kladení mláďat něco nepochopitelného. Lesní personál u mne musel být v lese a chodit po lese. Musel být součástí lesa a žít s ním srdcem jako životním posláním, a nikoliv pro peníze. Ne každý to zvládal, ale to tak v životě je a ten, kdo les a přírodu nemá u srdce, patří do lesa tak maximálně na houby. Je mi z toho smutno a myslel jsem si, že národní park jako instituce ochrany přírody bude záštitou.
Bohužel není tomu tak.
autor je bývalý vedoucí kalamitního štábu NP Šumava v roce 2010
V kategorii Dokumenty, Názory, Šumava, Životní prostředí
Příspěvek četlo
Příspěvek zaslal/a gentleman on 20.8.2021
