Příspěvek četlo
651 total views
Pomlázková vládní novela: Vláda předložila parlamentu těsně před Velikonoci novelu shromažďovacího zákona. Ano, sice nebude líp, ale zato protestovat bude těžší. Zvednou se sankce pro protestující a úřady budou mít větší kontrolu nad demonstracemi: “Zákon nově stanovuje oprávnění úřadu stanovit pro svolavatele podmínky konání shromáždění”, viz dále. Celý text je k dispozici zde. Vybírám citáty z důvodové zprávy. Své komentáře doplňuji tučně.
“Zákon č. 84/1990, o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „shromažďovací zákon“ nebo „ShrZ“) přináší v současnosti řadu problémů jak v aplikační praxi obecních úřadů, tak Policie ČR.”
Dvojsmyslný, paragrafový humor.. .
“Judikatura došla k závěru, že se má brát při zákazu shromáždění do úvahy celý kontext shromáždění, nikoliv jen formální posouzení účelu uvedeného v oznámení.”
“Absolutní zákaz maskování. Zákon stanoví absolutní povinnost nemít zakrytý obličej způsobem ztěžujícím nebo znemožňujícím identifikaci, a to bez jakýchkoliv výjimek. Tento zákaz byl již několikrát kritizován i Radou vlády pro lidská práva. Lze si totiž představit shromáždění, u nichž maska může být integrální součástí vyjádření názoru (např. u protestů proti vládě mají účastníci shromáždění papírové škrabošky politiků) a trvání na plošném a bezvýjimečném zákazu může být nedůvodným omezením svobody projevu.”
“Velkým problémem je konání tzv. blokačních shromáždění, kdy jeden svolavatel oznámí svoje shromáždění na maximální zákonem stanovenou dobu dopředu, a tím si „vyblokuje“ určité prostranství. Každý další svolavatel, který chce v již zabraném prostoru konat shromáždění, se musí s oznamovatelem prvního shromáždění domluvit. Nedomluví-li se, úřad později oznámené shromáždění zakáže (resp. měl by je dle litery zákona zakázat); úřad zároveň nemá nástroj, jak kolizi řešit jinými prostředky, pokud k dohodě nedojde. Prakticky však dochází k tomu, že shromáždění, které bylo důvodem pro zákaz, se následně vůbec nekoná. Nastává tak situace, kdy se svolavatel prvního shromáždění stává jakousi kvazi-povolovací instancí. Nastíněný postup, který je zneužitím práva, bývá častý jak ze strany politických stran v předvolebním období, tak ze strany některých občanských aktivistů.”
“Zákon v současné době stanoví zákaz účastníků shromáždění mít zakrytý obličej způsobem ztěžujícím či znemožňujícím identifikaci, a to bez výjimek i pro případy, kdy je maska např. ve formě škrabošky politika integrální součástí vyjádření názoru. Absolutní zákaz maskování byl několikrát projednáván i Radou vlády pro lidská práva a byla doporučena novelizace příslušného ustanovení.”
“Obecní úřady budou mít širší pravomoci regulovat shromáždění ještě před jeho konáním tím, že budou moci stanovit podmínky pro konání shromáždění, a to ve formě rozhodnutí, které bude přezkoumatelné v rámci správního soudnictví.”
“Odstraňuje se povinnost oznámit konání shromáždění místním rozhlasem, a to vzhledem k technologickému pokroku, kdy řada obcí místním rozhlasem ani nedisponuje. Obvykle jsou místo toho ohlášená shromáždění publikována na internetu (webových stránkách obce, na úřední desce apod.). Je-li to pak v možnostech obce, lze publikaci oznámených shromáždění na úřední desce (obecně způsobem umožňujícím dálkový přístup, tedy na internetu) doporučit jako příklad dobré praxe a jednu z forem poskytování pomoci svolavateli.”
“Na druhou stranu však možnost přijít na shromáždění zamaskován v minulosti mnohdy zapříčinila u účastníků pocit anonymity a spolu s tzv. psychologií davu docházelo k páchání trestné činnosti (útoky na policisty, narušování občanského soužití, nenávistné projevy atd.). Pro orgány činné v trestním řízení bylo následně obtížné viníky identifikovat, což přispívalo
k jejich beztrestnosti. Zároveň tento pocit beztrestnosti podněcoval k opakování či eskalaci předmětných trestných činů a de facto selhávala funkce státu, především ve vztahu k trestnímu právu a obětem protiprávního jednání.
Z tohoto důvodu se zákaz zachovává, avšak zástupce úřadu nebo policista, typicky po vyhodnocení situace na místě, bude moci umožnit, resp. pokynem na místě „povolit“, zakrytí obličeje, které ztěžuje nebo znemožňuje identifikaci, pokud takové zakrytí slouží ke splnění účelu shromáždění (např. masky parodovaných politiků) a zároveň tím nedojde k ohrožení veřejného pořádku (nemělo by docházet ke zneužití možnosti povolení zakrytí, bude-li jeho účelem ve skutečnosti zajištění anonymity při porušování zákona). Nová formulace zároveň zaručuje možnost, aby byl vydán pokyn k opětovnému odmaskování (dojde-li např. k radikalizaci některých jednotlivců či dokonce celého davu).”
Potud OK. Za nejproblematičtější změnu novely považuji tuto pasáž… jak jinak toto lze nazvat, než utažení šroubu… Narozdíl od ostatních změn, které jsou zdůvodněny logicky a správně, zde podle mého názoru zdůvodnění kulhá a větší represe není zde nástrojem, ale cílem změny regulace.
“Zákon nově stanovuje oprávnění úřadu stanovit pro svolavatele podmínky konání shromáždění, a to pro účely ochrany veřejného pořádku nebo práv a svobod jiných. Podmínky mohou být stanoveny jak pouze pro jediné shromáždění (které může potenciálně ohrožovat práva a svobody jiných nebo být rizikem pro veřejný pořádek), tak i v případech, kdy si v místě či čase konkuruje vícero oznámených shromáždění (kdy se jeden svolavatel dostává do kolize s právy a svobodami druhého svolavatele, resp. účastníků jiného shromáždění).
Konání více shromáždění a veřejně přístupných kulturních, sportovních nebo jiných společenských podniků na jednom místě a v jednom čase, příp. shromáždění a na něj reagujícího proti-shromáždění, nelze a priori vylučovat. Na většině veřejných prostranství lze za předpokladu dobře zvládnuté organizace konat více shromáždění či veřejně přístupných podniků současně. Není-li však toto možné, měli by se svolavatelé dohodnout. Nedojde-li k dohodě a je-li to nezbytné s ohledem na ochranu veřejného pořádku, může úřad vydat rozhodnutí o stanovení dodatečných podmínek pro konání shromáždění, např. bližší vymezení místa konání shromáždění, konkrétnější vymezení času oznámení shromáždění. Zákon reaguje i na situace, kdy se na daném místě má konat jiný veřejně přístupný podnik (např. kulturní nebo sportovní událost, vánoční trhy), kde se s právem na svobodu shromažďovací střetávají jiná práva (právo na podnikání, svoboda pohybu, kulturní práva, zájmy obce či veřejnosti). I v takovém případě lze za předpokladu dobře zvládnuté pořadatelské služby konat jak shromáždění, tak veřejně přístupný podnik. Není-li to z objektivních důvodů možné, např. z důvodu příliš velkého počtu účastníků obou akcí, malého prostoru, částečného uzavření náměstí apod., může úřad stanovit ve svém rozhodnutí např. bližší vymezení místa pro konání shromáždění, stanovit konec shromáždění apod.
Úřad je při svém rozhodování vázán zásadou přiměřenosti. Tato povinnost se opět výslovně deklaruje přímo v zákoně, pro vyšší návodnost ve vztahu k osobám, které zákon aplikují.
Cílem stanovení podmínek není omezení práva shromažďovacího, ale naopak dosažení cíle, kdy se mohou konat i ta shromáždění či ty akce, které mezi sebou kolidují. Paušální možnost zákazu shromáždění z důvodu kolize, která je někdy považovaná až za protiústavní, by měla být jen krajním a výjimečným opatřením, nelze-li situaci vyřešit právě stanovením podmínek konání shromáždění.
Úřad může eventuálně stanovit i jiné podmínky, které jsou s ohledem na ochranu veřejného pořádku (i ochranu práv jiných v širším slova smyslu) nezbytné, např. vést trasu pochodu jinou ulicí (pokud na určité trase např. hrozí vyvolávání nepokojů, ničení majetku, zastrašování místního obyvatelstva nebo jiné nepřijatelné riziko ohrožení či narušení zájmů chráněných zákonem). Daná možnost zákonného omezení má oporu v Listině (čl. 19 odst. 2)
i v Úmluvě (čl. 11 odst. 2), jakož i v judikatuře ESLP (viz zejména výše citovaný rozsudek ve věci Vona proti Maďarsku) a jeho obdobu lze nalézt např. v německé právní úpravě, konkrétně v § 15 německého Shromažďovacího zákona [Gesetz über Versammlungen und Aufzüge (Versammlungsgesetz)][1]. Nejde-li o kolize více shromáždění, ale například o pochod extremistů do sociálně vyloučené lokality, je třeba připomenout myšlenky ESLP uvedené ve věci Vona proti Maďarsku, které lze parafrázovat slovy „každý má právo na život bez zastrašování“ a „stát nesmí čekat, až dojde na nejhorší, ale je povinen chránit (všechny) své občany“. Kdy právo či svoboda jednoho (např. projevovat své názory) končí tam, kde začíná právo či svoboda jiného (např. místních obyvatel, včetně dětí, které mají práv žít bez vystavování projevům rasismu, nenávisti a zastrašování). S ohledem na posledně uvedené nelze opomenout ani čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, kde se uvádí, že: „Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány.“ (V případě konání nenávistných pochodů není udržitelné po místních obyvatelích požadovat, aby např. odešli k příbuzným, odjeli z města, schovali se s dětmi do sklepa apod.) Konečně, jak zdůrazňuje i doktrína, mezinárodní smlouvy i Listina zaručují pouze právo shromažďovat se pokojně (viz rozsudky ESLP ve věci G. proti Německu a Christians against Racism and Fascism proti Spojenému království), takže ochrany nepožívají mj. shromáždění či průvody politických extremistů mající pogromistickou povahu (srovnej Šimíček, V., In: Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I., a kol.: Listina základních práv
a svobod. Komentář. Wolters Kluwer, Praha 2012, s. 458). Stanovení podmínek konání podobné „rizikové“ akce, např. odklonem pochodu od sociálně vyloučené lokality (trvá-li svolavatel přes snahy obce o dohodu na tom, že pochod musí vést právě tam), je pak podstatně mírnějším zásahem do práva shromažďovacího, nežli zákaz celého shromáždění jako takového.
Rozhodnutí o stanovení podmínek průběhu shromáždění je doručeno vyvěšením na úřední desce. Proti rozhodnutí lze podat žalobu. O stanovení podmínek pro konání shromáždění rozhodne úřad formou rozhodnutí neprodleně, nejpozději však do tří pracovních dnů od okamžiku, kdy obdržel oznámení splňující všechny zákonné náležitosti.
Úřad může vyslat na shromáždění svého zástupce, který může udílet pokyny svolavateli za účelem dodržení pokojného průběhu shromáždění nebo k regulaci průběhu shromáždění, pokud koliduje s jinou akcí, s výkonem jiného práva (např. petičního, ruší-li kupříkladu organizátor petice řádně ohlášené pokojné shromáždění) nebo jinými zájmy chráněnými zákonem. Přitom je povinen šetřit podstatu práva shromažďovacího, ale i jiných konkurujících práv.
Ustanovení umožňuje zástupci úřadu zúčastnit se všech shromáždění ve smyslu tohoto zákona, tedy i těch, kde není stanovena povinnost oznamovat je úřadu. Tato možnost je zakotvena zejména proto, aby nedocházelo ke sporům, zda má zástupce úřadu možnost zúčastnit se i shromáždění, která není nutné oznamovat (např. spontánní shromáždění, příp. též shromáždění avizovaná jako náboženská, jakkoliv jejich účel je spíše politický).
I u těchto shromáždění totiž může dojít k situaci, která splňuje podmínky pro rozpuštění shromáždění nebo kdy úřad v rámci své pravomoci může navrhnout konání shromáždění
např. na jiném místě (posunutí shromáždění, odklon pochodu). Zástupce úřadu na místě může udílet pokyny sloužící k zajištění pokojnosti shromáždění. Účelem ustanovení je udělit pravomoc k regulaci shromáždění vůči komukoliv – svolavateli, účastníkovi shromáždění
i neúčastníkovi, příp. vykonavateli jiného práva. Ustanovení míří např. i na narušování shromáždění nezúčastněnými osobami, může se týkat i pokynů řidičům na vozovce, kde prochází průvod, atd.
Není-li zástupce úřadu na místě přítomen (což může být časté jednak tam, kde se koná mnoho shromáždění najednou, nebo např. v době předvolebních kampaní) nebo vyžadují-li to okolnosti (např. konání shromáždění velkého rozsahu, kdy o situaci má přehled spíše Policie ČR), je oprávněna udělovat pokyny policie.
A hřejivá věta zákonodárce na závěr:
“S ohledem na skutečnost, že zásadní změny se týkají pouze nového institutu stanovení podmínek shromáždění a příprava novely byla a nadále je konzultována se všemi zainteresovanými subjekty, kdy se bude souběžně i následně realizovat intenzivní metodická činnost předkladatele novely, považuje se doba cca 3 měsíců na seznámení se se změnami zákona za postačující.”
V kategorii Legislativa
Příspěvek četlo
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 6.4.2015
