Arch. Švábová – Architekti o „Maršmelounu“: Opravdu hrozné. Ne, ať to rychle postaví

Arch. Švábová – Architekti o „Maršmelounu“: Opravdu hrozné. Ne, ať to rychle postaví


Příspěvek četlo 399 lidí.

Přetiskujeme komentář paní architektky Švábové k článku Architekti o „Maršmelounu“: Opravdu hrozné. Ne, ať to rychle postaví.

kolaz

K úvodu

Kdo jsou naši přední architekti, co je jim společné? – Především to, že všichni pracují pro developery. Je známá pravda, že kvalitní architektura může vzniknout pouze tehdy, je-li osvícený investor. – Máme osvícené developery, nebo zde jde pouze o podnikatele, které přitahuje krása trvale atraktivního pražského historického jádra, protože předpokládají, že jim zde jejich investice přinese větší zisk? Jde jim o zachování kulturních a historických hodnot, nebo tu – jako správní byznysmeni – chtějí mít především nepřehlédnutelnou stavbu ve stylu reklamního designu?

 

Ke komentáři architekta Pleskota

Vyjádření je podepřeno pouze „autoritou“ architekta Pleskota a autora projektu. Argumenty vesměs chybí. Dům nevyčnívá, když přesahuje o 11,5m fasádu navazující historické architektury a je podstatně vyšší než fasáda sv. Salvátora? (srovnatelné jsou fasády, ne výška fasády maršmelonu a střecha sv. Salvátora.) Dům nevyčnívá, když fasáda maršmelounu přesahuje o 3,6m fasádu těsně přilehlé (vzdálenost cca 8,5m) fasádu barokního špitálu sv. Judy a Tadeáše? Neškodí, když svou hmotou a obrovským měřítkem členění doslova drtí sousední jemnou barokní fasádu špitálu a degraduje národní kulturní památku – klášter sv. Anežky České – na sentimentální suvenýr? Neškodí, když brutálně přebíjí dominanty historického souboru staveb, který se zázračně dochoval jako šperk v panoramatu vltavského nábřeží? Neškodí, když reprezentant komerčních zájmů halasně překřikuje symboly, se kterými se ztotožňuje národ?

 

Komentář k tezi pana architekta Radima Vopaleckého

Úprava materiálu a barvy nespasí pochybení v měřítku, nevhodnou formu solitéru v uliční zástavbě.

 

Komentář k tezi paní architektky Evy Jiřičné

Ten projekt nekřičí do světa, ale překřikuje svým měřítkem – jak celkovou hmotností, tak brutalitou detailů- přilehlé historické stavby, degraduje přirozené historické dominanty vzácného souboru staveb. Normální diskuze může být vedena  pouze v prostředí hodnotového konsenzu – musí se přibližovat k obecně uznávaným hodnotám. Takové prostředí tu není. Zatím co se individualisticky, bez ohledu na kontext s okolím tvořící architekti  zaměřují  na dům jako na solitér, veřejnost, odkázaná na přirozený, geneticky daný způsob vnímání prostředí, ve které se nachází, vnímá prostorové celky. (Prokázáno psychoanalýzou – (gestaltismus – pol. 20.stol,, Immanuel Kant – theorie vnímání 18. stol. atd.). Kontext nenachází, a proto protestuje. V prostředí neomezené plurality názorů bez hodnotového konsenzu ztrácí diskuze význam.

Moderní architektura je v historickém prostředí vítána, je dokonce v živém městě nezbytná. Podaří-li se jí citlivě navázat na okolí, respektovat prostor, do kterého vstupuje, potvrzuje životnost města. Není ale pravda, že se nová architektura vždy začlenila. Máme Dům u Černé matky boží, dnes registrovanou kulturní památku – ale je tu dopravní dispečink Na Bojišti – trvale hyzdící panorama novoměstského svahu. Máme krásnou budovu Mánes na nábřeží, mistrně navazující na renesanční vodárenskou věž, ale i nesmyslnou novodobou zástavbu v severním předpolí Vyšehradu – takových dvojic můžeme vytvořit mnoho. Máme světoznámé panoráma Hradčan – spirituální symbol naší historie, ale konkuruje mu v pražském reliéfu pankrácká zástavba tupými hranoly byznys centra. – Nejde o sedlovou střechu, ale především o reliéf střešní krajiny určitého strukturálního celku s jednotnou charakteristikou v panoramatu – v plastickém reliéfu Prahy s četnými panoramatickými pohledy může dojít k narušení identity města – a na tu nemůžeme u památkové rezervace rezignovat. Není předepsáno, že je to uskutečnitelné pouze plochou střechou. Je to otázka měřítka dané struktury a způsobu, jakým se vyrovnává s prostorem. Odvodnění je záležitost jiné kategorie.

 

Komentář k tezi pana architekta Jirana

Kromě marné naděje na možnost zlepšení změnou omítky souhlasíme se vším. Měřítkové pochybení je tak zásadní, že materiál, barva apod. nic nevyřeší.

 

Komentář k tezi paní architekty Karolíny Reslerové

s hodnocením maršmelounu můžeme jen souhlasit.

 

Komentář k tezi pana architekta Petra Vágnera

Všem zde uvedenými omyly jsme se zabývali výše – nemá smysl se opakovat. O oprávněnosti novostaveb nikdo nepochybuje. Stavba, převyšující tak výrazně přilehlé dominanty nekřičí, ona doslova řve.

 

Závěr

Tolik oceňované spojení staré a nové zástavby v našich historických městech vznikalo intuitivně do konce 19. století na základě samozřejmého dodržování dominantního postavení prostoru náměstí a ulic. Do konce 19. století nově vstupující architektura – byť v jiném architektonickém slohu – nepřekřikovala, nepotlačovala starší zástavbu, ale spolupracovala s ní na celistvosti prostoru, do kterého vstupovala. Bohužel, některá tzv. moderní architektura individualistickým pojetím své role vstupuje do starého prostoru jako konkurent těch ostatních, snaží se upoutat pozornost na úkor jednoty celku. Bohužel, takto pracující architekti si neuvědomují, že ničí samu podstatu hodnoty historického města. Smyslem stavby historických měst byly prostory, ne fyzická podstata domů. Jen tak může vzniknout prostředí, ve kterém je nám dobře, proto jsou historická města trvale přítažlivá.

 

V kategorii Kultura, Praha

Příspěvek četlo 399 lidí.
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 20.10.2015

Diskuze ke článku

Jméno(povinné)

E-mail(povinné)

Web

Komentáře

Další příspěvky