Příspěvek četlo
671 total views
Přetiskujeme text architekta Jiřího Geberta.
Je dobře si připomínat, že ve světě existují města, která umí změnit zpustlé a prázdné lokality v parky, živé promenády a veřejné prostory s vybaveností a kulturními objekty – místo banálních a umrtvujícících realitních vejvarů…
A tak v holešovickém DOXu organizovala Praha 7 seminář The City and the river – left bank. Město a levý břeh.
Pražský Institut plánování a rozvoje přednesl svůj zajímavý koncept řešení. S velkorysými realizacemi vystoupili odborníci z Paříže, Vidně, Barclony a Amsterdamu a Toronta. Mluvili o sobě i o potenciálu a kvalitách Prahy. Není si důvod myslet, že by to v Praze nedovedli, spíše jsme si do toho jaksi netroufli.
Nesmíme, pro samou architekturu, přehlédnout to zcela zásadní v pozadí: kdo ty projekty připravuje a za jakých podmínek vznikají.
Třeba takto: Všechna půda Amsterdamu je v majetku města.To, po zralé vlastní úvaze, parcely nabídne k pachtu developerům a dojedná s nimi podmínky pro podlažnost, náplň a funkci budov, plus parky a veřejný prostor. K tomu zaplatí investor odvod ve výši 30-50% z nákladů stavby. A přesto se staví ostošest. I v Praze patří rozvojové pozemky státu, tedy magistrátu nebo firmám v majetku státu jako jsou například České dráhy.
Pro klausiány to je eko-marxizmus, pro mne je to cesta vyspělé demokracie. Narozdíl od pražského, dobře protřepanému koktejlu Manchestru a kultu plánu s aktivními přísadami politického nepotizmu, korupce a pořádou špetkou pepřené architektonické ideologie..
Masážní články jako „Nepostavíš“ a „Mrtvá metropole“ (týdeník Euro) , viní za nepovedený rozvoj (a skutečně je nepovedený) pokusy o regulaci a aktivisty občanské společnosti.
A tak kýváme jen, že stavět se musí; co taky jinak, když v Praze chybí ta veliká „světová“ nebo „krásná moderní“ architektura. Praha se „nesmí stát skanzenem.“ Ani nemůže, a kdo to neví; skanzen je totiž skanzen. Viz Wikipedia. Naopak, vе stavebních řízeních se nerespektují ani památkové zóny.
Vе stavebním zákoně stojí doslova „Stavba musí přispívat ke zlepšení a ne ke zhoršení dosavadního stavu“. Pro kolik pražských staveb skutečně platí? Zkrátka nemůžeme zákon plnit i kdybychom chtěli. Podle developera, který mi řekne, že město nejsou parky, ale domy a on to tady všecko platí, za všecko můžou aktivisté, ekoteroristé , vrchní soud, mladý Stropnický i Piráti,
Bývalá starostka Prahy 6 mi vysvětlila na přímo na zastupitelstvu, proč se nemohou stavět nové parky. „Park nemá žádný business plán“. Tečka. (A tak sem s Business Parky, ty ho mají?).
Není vtip, že bývalý ředitel, ten ještě před současným, již dalším bývalým, ředitelem (arch. Hlaváčkem) Institutu plánování a rozvoje Prahy řekl, že směrujeme rozvoj tam, kde jsou nejlukrativnější pozemky a hotová infrastruktura. Protože město to nic nestojí. Euro píše „zahušťovat se musí“. A to je ten „sekáč český“, discount a výprodej města…
Že nemáme a hned tak ani mít nebudeme mít územní plán, zase vadí opričnině kolem komory architektů a fakult architektury, kteří věrni praxi architektům vstřícné totality si město berou za svůj legoland, Od dob blbého vtipu Futuristického manifestu v roce 1910, k profesi patří jízda v ideologickém sedle. Nebo jednoduše: “Architektura existuje v každém režimu.” (K.F.) Dříve sídliště, dnes uliční bloky, obojí může být dobře, ale přesto, tak často, musí pod tlakem okolností a financí dopadnout pro lidi – blbě.
Jak to chodí v Amsterdamu, je výzva pro české rozvojové politiky, podívat se na stav fixovaný mnoha zákony České republiky. Tedy nejen stavem kulturního povědomí a pravomocemi těch, kdo vědí „kudy v Praze tečou jabka“. Metropolitním plánem Prahy, novou metodikou se to nespraví. Podle zákona, místo vlivů celé pražské aglomerace musí řešit město jen uvnitř jeho správních hranic. Ostatně proč se dělá nový uzemní plán, když byl jeden již hotov v roce 2011? A tak se dnes v “mezičase“ 10-ti let jede podle plánu z roku 1999?
Architektura je také obecně pojem pro systém řádu věcí. Viz architektura chipu, nebo taky třeba blízkovýchodní politiky. A tak v roce 2011, kdy doba byla zralá pro nové počátky, se radní pro rozvoj Hudeček ukázal jako architekt rozvoje nového tisíciletí. S pomocí architektonické lobby vypustil pro media reformní plánovací bublinu, nad minovým polem realitní džungle, na každém kroku smrtelným, pro ambice politika.
Ten geniální tah pěšcem, lidu dát marketing nového začátku „o tom co bude potom“ , v podobě (metodicky) revolučního Metropolitního plánu a do roku X a nechat důvody a problémy zaostávání Prahy u ledu. Pro supersamce stavební lobby tak mohou všechny staré, často cinknuté, dohody v klidu dobíhat. Dnes už do roku 2022…. Radnice je schvaluje jinak velmi praktickou metodou celoměstsky významných změn. Staví se, jak se staví. Práce je dost.
Ale jde o kvalitu nového městského prostoru, jako veřejného statku, na které závisí prosperita města. Města si musí být vědoma své hodnoty, a tu musí zúročovat, pokud nechtějí stagnovat.
Za deset – dvacet let už Praha nebude nejkrásnějším městem světa, jestli ji nezačnou sami Pražané chránit. Její světový primát potopí nuda „světové architektury.“
Šance se z toho všeho poučit je ale blízká nule. V horní vrstvě argumenty nerezonují.
Občanské spolky pracují zdarma a proti nim stojí stamiliony namazaná PR kampaň developerů a plánovačů, kteří dávno už získali své výhody a prostředky nadstandardní blízkostí s politiky.
Jiří Gebert
Další články Jiřího Geberta na Občanském monitoringu si můžete přečíst zde.
Další články ze sekce Praha si můžete přečíst zde.
Příspěvek četlo
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 17.11.2016
