Příspěvek četlo
979 total views
Přetiskujeme připomínky paní architektky Švábové k budově LINE v Dejvicích.
Současná architektura a památkově chráněná města
Vstup t.zv. současné architektury do historických měst – provázejí velmi často protesty odborné veřejností i občanů “laiků”. Architekti – autoři návrhů těchto staveb – hájí své právo na soudobý architektonický výraz, odvolávají se na to, že města se měnila vždy, že právě symbiosa různých stylových období dodává naším městům osobitý půvab. Oficiální kritici přesvědčují o tom, že na novou architekturu si musí občané zvykat. Často slyšíme argumenty ve stylu “kdyby byli v barokní době památkáři, neměli bychom na Malostranském náměstí chrám sv. Mikuláše.” Navzdory všem “oficiálně odborným” argumentům protesty veřejnosti sílí, boj o záchranu historických měst a památek obecně je jedním z témat rodící se občanské společnosti. V čem je příčina tak silného odporu? Jde o sentimentální staromilství, neschopnost přijmout změnu, nebo o snahu zabránit ztrátě něčeho významného, nenahraditelného?
Ochrana památek vznikala na přelomu 18. a 19. století jako reakce na zásadní zlom ve vývoji společnosti. V té době se udála změna spojená s nebývalým rozvojem vědy a techniky, která přerušila dosavadní kontinuitu univerzálního chápání světa: věda odvrhla dosavadní univerzalizující názorové rámce a začala se opírat výhradně o “objektivní” výsledky výzkumu, jejichž rozsah a exaktnost byl umožněn nástupem techniky. Jiné zdroje lidského poznání nebyly akceptovány jako věrohodné. Došlo ke zlomu až dosud kontinuálního vývoje – člověk se osvobodil od tradičních univerzálních ideí, vycházejících z metafyzického poznání a udržujících názorový konsenzus, a poprvé se z vlastní vůle postavil ve světě jako nezávislý subjekt, řídící se pouze vlastním “objektivním” poznáním a racionálním rozhodováním. Nastala doba naprosté důvěry ve schopnosti lidského rozumu a nezpochybnitelné víry v pokrok – doba moderní. Racionalita moderní doby porušila spontánní názorovou kontinuitu předchozích období a tím i schopnost přirozené integrace minulosti s novou přítomností. Lidé si ale současně počali uvědomovat nebezpečí ztráty hodnot tradovaných po generace a především jejich nenahraditelnost. Tehdy vznikla památková péče.
Německý filozof Martin Heidegger již v prvé polovině minulého století upozorňuje na nesmírnou zodpovědnost, kterou moderní člověk po opuštění tradičních názorových rámců, řídící se pouze svým rozumem, na sebe musí přijmout: …člověk, jakožto novověká bytost (subjekt) se musí sám rozhodnout, zda chce být subjektem jako Já omezené na svou libovůli a uvolněné ke svévoli, nebo chce být jednotlivcem v rámci pospolitosti, osobnost ve společenství. Pouze tam, kde už je člověk bytostně subjektem, existuje možnost sklouznutí do nestvůrnosti subjektivismu ve smyslu individualismu. Ale pouze jen tam, kde člověk svobodným subjektem zůstává, má smysl vést proti individualismu boj s cílem dospět ke společenství. Heideggerovo varování se naplnilo po druhé světové válce.
Druhá světová válka otřásla vírou v jednoznačně pozitivní smysl vědeckého pokroku. Rozpadem socialistického bloku končí doba velkých projektů a vizí. Přichází období negace, zpochybnění všeho, co až dosud bylo považováno za pevné, “objektivně vědecky” prokázané, mizí důvěra v možnost univerzálního pohledu na svět, je potlačeno vnímání celku a souvislostí. Vnímání světa je rozděleno do individualizovaných vzájemně nesouvisejících kategorií. Plánované nebo i jen částečně regulované hospodářství vytlačila volná ruka trhu. V kultuře obecně ustupuje snaha o obecnou srozumitelnost vypjatému úsilí o maximálně individualistický, především originální projev. Originalita se stábá jediným hodnotovým kritériem. Modernu střídá postmodernismus. Architektura opouští návaznost na své okolí a mění se v méně obsažný design, jehož cílem je především odlišit se, přinést radikální změnu, v maximální míře upoutat pozornost. Takto orientovaná “soudobá architektura” nemůže citlivě vstoupit do památkově chráněných měst, aniž by nezničila jejich identitu. Památková ochrana města nevyžaduje neměnnost, ale bez zachování identity ztrácí smysl.
Postmodernismus byl u nás i v ostatních postkomunistických státech chápán z počátku především jako směr přinášející “svobodu bez hranic, ničím neomezenou pluralitu názorů a možností” – jako protest proti předchozímu režimu, který v mnohém svobodu názorů a umění značně omezoval. Pluralita názorů, uvolnění od příliš závazných pravidel jsou jistě v demokratické společnosti nezbytné. V této souvislosti se dostalo postmodernismu jistého politického významu a statutu oficiálního umění. Postupně se u mnohých našich teoretiků a kritiků umění i architektury vyvinulo přesvědčení, že se jedná o jediný možný současný architektonický výraz.
Skutečnost je ale taková, že postmodernismus ve své nezávislosti na jakémkoli obecném konsenzu a tradicích, přerušením vazby na své okolí (Rem Koolhaas: kontext neexistuje, vykašlete se na kontext) .je ve skutečnosti kulturní formou navazující na obdobné vlastnosti současného neregulovaného globálního kapitalismu, uvolněného i od vazeb teritoriálních. Nepřináší pozitivní změny předcházejícího období, jak tomu bylo vždy v historii bylo, ale pouze destrukci minulých hodnot. V praxi se společnost přesvědčuje stále více o tom, že pluralita názorů bez jakéhokoli konsenzuálního rámce, který by umožnil výběr konečného řešení na základě obecně uznávaných hodnot, nevede k demokraticky přijatému řešení, ale otevírá cestu k rozhodování síle, korupci. Obecně uznávané hodnoty totiž oficiálně neexistují. Lidem je stále jasnější, že neomezené možnosti nemusí přinést pozitivní změny, ale především neomezují negativní společenské jevy. Přesto oficiální statut postmodernismu stále přetrvává, paradoxně získal na naší kulturní scéně postavení odpovídající socialistickému realismu v dobách totality. Osvobození od všech pravidel přineslo zvůli.
Žijeme v názorově nevyhraněné době, kdy minulost byla zavržena a nový konsenzus se dosud nevytvořil, přetrvává chaos. Nicméně výsledky současného poznání – především v přírodních vědách – dávají předpoklady pro zrození nového univerzalizujícího, celistvého chápání světa v širokých souvislostech, paradigmatu nové doby. Zaměření na individualizované fenomény ustupuje – prokazuje se vedoucí role vztahů mezi nimi – význam soudržných sítí. Svět začíná opět existovat v souvislostech. Vzrůstá snaha o spolupráci, bezohledné ničivé soutěžení se ukazuje čím dál tím více kontraproduktivní. Ve společnosti sílí snaha po změně, vedoucí k zastavení obecné destrukce a k nalezení nového konsenzu, který by umožnil zdravé životní podmínky pro celou společnost i přírodu, sílí potřeba ekologického přístupu ke světu kolem nás jako k nedělitelnému celku. I když to zní jako hudba vzdálené budoucnosti,jako utopie, je to jediná možnost, která nabízí globalizovanému světu přežití. Záleží jen na nás, jestli budeme svobodnými bytostmi v rámci společnosti jako celku, nebo svévolnými individualisty zaměřenými pouze na osobní prospěch.
Hledání konsenzuálního rámce je zásadní i ro současnou kulturu – tedy i architekturu. Camillo Sitte ve své stále aktuální knize Stavba podle uměleckých zásad (1889) říká: Nebude se tedy stavět do popředí kritický ani historický pohled, ale budou především umělecky hodnocena stará a nová města, aby bylo možné odhalit základy jejich kompozice. U jedněch to bude harmonie a působení na smysly, u druhých naopak prostorový rozpad. Dále pak v nespočetných příkladech dokazuje přednosti uzavřeného prostoru. Studium kompozice historických měst, ke kterému Sitte vyzývá, nás dovede jednoznačně k závěru, že skutečně dominantní postavení definovaného (uzavřeného) prostoru je základem jejich totožnosti. Význam prostoru zdůrazňují i poslední vědecké objevy – to prázdno zaujímá většinu vesmíru, je vyplněno tajemnou energií, obklopuje, prostupuje a sjednocuje vše. Počátky představy prostoru jako samostatného fenoménu provázejí kulturní lidstvo od starověku – nacházíme je jak v antickém Řecku (atomisti), tak mnohem dříve v Číně. Krásně to vyjádřil Lao-C´: smyslem vázy není jíl, ze kterého je vyrobena, ale to prázdno v ní. Pochopení významu prostoru jako nadřazenému fenoménu hmotě zástavby nabízí urbanismu a architektuře základ pro opětovné nalezení názorového konsenzu, sjednocujícího řádu.
Jistě není náhodou, že právě změněný vztah k prostoru se stal mezníkem dělícím tradiční urbanismus měst do konce 19. století od moderního urbanismu. Racionální doba moderní se zaměřila především na hmotnou podstatu světa. S emancipací moderního člověka od tradičního univerzalismu zanikla dominantní úloha prostoru ve městě platná do konce 19.století. Zatímco podstatou identity historických měst je dominantní postavení prostoru, který zástavba jasně vymezuje a podřizuje se jeho smyslu (uzavřená náměstí, obestavěné ulice), pro moderní město – “zářící město Corbusierovo” – je charakteristická zástavba individualizovanými objekty, mezi kterými prostor volně protéká, aniž by byl přesně definován. Městská kompozice pracuje pouze s hmotou. Zatímco v historických městech jednotlivé domy spolupracují na upevnění celistvosti prostoru, nepřekřikují se, v moderním městě se snaží upoutat co nejvíce pozornosti každý jednotlivý objekt především na sebe, soutěží mezi sebou bez ohledu na okolí v originalitě matriálů i designu, objemu i barevnosti. V postupném vývoji architektura v klasickém slova smyslu končí, na její místo nastupuje méně obsažný design bez souvislosti s klonkrétním prostředím, přerůstající s postupujícím individualismem v design reklamní. Zatímco definované prostory historických měst generují řád a z něj předpoklady pro dobrou orientaci, přehlednost, čitelnost, harmonii a pocit bezpečí, v souhrnu lze říci, že poskytují existenciální podporu – nová města jsou nečitelná (za sjednocenou plochou fasád může být cokoli), lidé se těžko orientují mezi solitéry, které nevytvářejí definované prostory. Mezi krajně individualizovanými objekty není možné se dobrat nějakého řádu – vzniká zmatek, který působí stres. Zatím co historická města vyvolávají pocit hlubokého estetického niterného zážitku, vzájemnosti a pospolitosti, zástavba z vzájemně soutěžících individualizovaných objektů vyvolá maximálně fascinacii bohatstvím, vyjímečným technickým řešením, samoúčelnou originalitou, která je bližší adrenalinovým zážitkům z pouťových atrakcí nebo hazardu. Bohužel, mnoho lidí v důsledku trvalého útoku různých medií na naše smysly již ani schopnost hlubších prožitků nemá. Paradoxně zástavba složená z vysoce individualizovaných solitérů ztrácí ve svém celku osobitost – tato města jsou ve výsledném dojmu stejná. Zástavba založená na čitelných prostorech má svou osobitost – jednotlivá historická města mají svou jedinečnou identitu, genia loci. Příklad Brazilie, která má zajímavé kompoziční vztahy mezi jednotlivými krásnými architektonickými objekty, prokazuje, že chybějící definovaný prostor nelze v prožitku města ničím nahradit. Sjednocující síla dominantního prostoru stojí za tajemstvím harmonického souznění různých historických stylů – přes změnu formy stále respektující jeho dominantní postavení. Bez respektu k prostoru nelze očekávat, že bezohledná architektura časem splyne.
Zřejmě jinou úlohu mají výrazné kontrastní stavby v prostředí chaotické heterogenní zástavby měst, které známe na př. ze Spojených států. Tam, kde neexistuje žádný řád, plní aspoň úlohu orientačních poutačů. To ale naše krásná města nepotřebují – mají svých kompozičně silných akcentů dostatek. Inspirace těmito příklady pro naše prostředí není použitelná.
Důležité je, že v kompozici městských prostorů nejde jen o prožitky estetické – je tu dosud nedoceněný a neprostudovaný význam definovaného prostoru pro utváření vztahů ve společnosti. Přítomnost nebo absence řádu a harmonie v městském prostředí silně ovlivňuje vztahy mezi lidmi. Zkušenost prokazuje, že v definovaných přehledných prostorech vzniká vzájemná empatie (zrcadlení, ztotožnění se s druhými), pocit pospolitosti – to jsou vlastní základy spolupráce z níž vzniká civilizace. V nečitelném, heterogenním prostředí se vyvíjí odcizení, stres, vandalismus. Tady je zřejmě hlavní tajemství magické přítažlivosti historických měst – kromě estetických zážitků v jejich prostorech lidé nacházejí vzájemnou sounáležitost. Do nových sídlišť ten, kdo nemusí, nejde, i když nabízejí svým obyvatelům individuální pohodli. Koncentrace lidí v historických centrech sem přitahuje i developery se zřeteli výhradně komerčními, pro ně tu na chodnících doslova leží peníze. S nimi bohužel přichází zatím nejen oživení, ale i zkáza výše popisovaných hodnot.
Společensky cenné vlastnosti definovaných prostorů nejsou samozřejmě vázány nerozlučně na starou zástavbu. Jistě by je bylo možné realizovat i v současných poměrech současnými materiály a konstrukčními možnostmi. Základní podmínkou je pochopení funkce definovaného prostoru ve městě. Bylo by nesmyslé kopírovat romanticky to staré, bez pochopení podstaty nadčasové hodnoty, vytvořené v průběhu staletí civilizace. Bohužel jsme zatím svou emancipací od tradičních názorových rámců ztratili intuitivní schopnosti našich předků. Je tedy jenom na nás, abychom se s neosvobodili i od toho životně důležitého, bez čeho společnost nemůže plně žít.
V současné době se ve společnosti probouzí potřeba změny. Stále častěji se prosazují myšlenky nového řešení, změny společenského systému ve smyslu integrace společnosti i přírody, potřeba nového konsenzuálního rámce, který by to umožnil. Architektura – jako pevná součást našeho městského životního prostředí – má na formování společnosti zásadní vliv. Její působení zasahuje společnost jako celek, doslova není úniku, ovlivňuje nepřetržitě vnímání světa, stavby běžně spojují více gerací. Měla by splňovat požadavky, které na životní prostředí obecně klademe: poskytovat existenciální podporu co největšímu počtu lidí v jejich běžných životních situacích. Přišel už čas, kdy za soudobé a moderní bude považováno to, co poskytuje společnosti i přírodě podporu jako celku, co slouží integraci a ne individuálním materiálním zájmům. Na základě tohoto přístupu vznikne nový konsenzus, nový nezbytný univerzalizující rámec vnímání světa. Ne ve formě ztrnulého dogmatu, ale jako trvale se vyvíjející proces s pevným cílem.
Pro vstup soudobé architektury do památkově chráněných měst postačí jediný konsensuálně přijatý rámec – tím je určující postavení definovaného prostoru pro formu zástavby – jak v rovině panoramatu, tak uvnitř městské struktury.
V kategorii Praha
Příspěvek četlo
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 20.10.2014
