ASORKD: Vyjádření k návrhu novostavby na Vítězném náměstí Praha Dejvice

ASORKD: Vyjádření k návrhu novostavby na Vítězném náměstí Praha Dejvice


Příspěvek četlo

 186 total views

Line Praha Dejvice

Přetiskujeme vyjádření ASORKDu k zamýšlené novostavbě na Vítězném náměstí v Praze Dejvicích. Stanovisko zveřejňujeme v plném textu a plně se k němu za “Ring” připojujeme a podporujeme jej.

Budova LINE přitahuje pozornost občanů Dejvic i širší veřejnosti – vyvolává silné, vesměs nepříznivé reakce. V Praze 6 vzniklo několik občanských sdružení, která se snaží zabránit všemožně její realizaci. Sdružení hledají závady v projektové dokumentacii, prošetřují okolnosti, za jakých investor parcelu nabyl a pod.– vše se záměrem zastavit proces schvalovacího řízení projektu. Skutečným důvodem k tak vysoké angažovanosti občanů  je architektonické řešení návrhu. Úředníci Národního památkového ústavu i Magistrátu kontroverzní stavbu v památkově chráněné zóně Bubeneč – horní Holešovice a v ochranném pásmu Pražského hradu schválili, občany ale nepřesvědčili. Obecně je návrh budovy LINE pro Vítězné náměstí  považován za nevhodný, cizorodý.   Paradoxně občané – převážně laici –  hájí totožnost svého města  proti rozhodnutí  oficiálních institucí památkové péče. Tato situace není v Praze ani v ostatních městech ojedinělá.

Současná architektura a památkově chráněná města

Vstup t.zv. současné architektury do historických měst  – provázejí  velmi často protesty odborné veřejností i občanů “laiků”. Architekti – autoři návrhů těchto staveb – hájí své právo na soudobý architektonický výraz, odvolávají se na to, že města se měnila vždy, že právě symbiosa různých stylových období dodává naším městům osobitý půvab. Oficiální kritici přesvědčují o tom, že na novou architekturu si musí občané zvykat. Často slyšíme argumenty ve stylu “kdyby byli v barokní době památkáři, neměli bychom na Malostranském náměstí  chrám sv. Mikuláše.” Navzdory všem “oficiálně odborným” argumentům  protesty veřejnosti sílí, boj o záchranu historických měst a památek obecně je jedním z témat rodící se občanské společnosti. V čem je příčina tak silného odporu? Jde o sentimentální staromilství, neschopnost přijmout změnu, nebo o snahu zabránit ztrátě něčeho významného, nenahraditelného?

Ochrana památek vznikala na přelomu 18. a 19. století jako reakce na zásadní zlom ve vývoji společnosti. V té době se udála  změna spojená s nebývalým rozvojem vědy a techniky, která přerušila dosavadní kontinuitu univerzálního chápání světa: věda odvrhla dosavadní univerzalizující názorové rámce a začala se opírat  výhradně o “objektivní” výsledky výzkumu, jejichž rozsah a exaktnost byl umožněn  nástupem techniky. Jiné zdroje lidského poznání nebyly akceptovány jako věrohodné. Došlo ke zlomu až dosud kontinuálního vývoje – člověk se osvobodil od tradičních univerzálních ideí, vycházejících z metafyzického poznání a udržujících  názorový konsenzus, a poprvé se z vlastní vůle postavil ve světě jako nezávislý  subjekt, řídící se pouze vlastním “objektivním” poznáním a racionálním rozhodováním. Nastala doba naprosté důvěry ve schopnosti lidského rozumu a nezpochybnitelné víry v pokrok –  doba moderní.   Racionalita moderní doby porušila spontánní názorovou kontinuitu předchozích období  a tím i schopnost přirozené integrace minulosti s novou přítomností.  Lidé si ale současně počali uvědomovat nebezpečí ztráty hodnot tradovaných po generace a především jejich nenahraditelnost. Tehdy vznikla památková péče.

Německý filozof Martin Heidegger již v prvé polovině minulého století upozorňuje na nesmírnou zodpovědnost, kterou  moderní člověk po opuštění tradičních názorových rámců,”subjekt” řídící se pouze svým rozumem,  na sebe musí přijmout:  …člověk, jakožto novověká bytost (subjekt) se musí sám rozhodnout,  zda chce být subjektem jako Já omezené na svou libovůli a uvolněné ke svévoli,  nebo chce  být  jednotlivcem v rámci pospolitosti, osobnostíve společenství. Pouze tam, kde  už je člověk bytostně subjektem, existuje možnost sklouznutí do nestvůrnosti subjektivismu ve smyslu individualismu. Ale pouze jen tam, kde člověk svobodným subjektem zůstává, má smysl vést proti individualismu boj s cílem dospět ke společenství.  Heideggerovo varování se naplnilo po druhé světové válce.

Druhá světová válka otřásla vírou v jednoznačně pozitivní smysl vědeckého pokroku. Rozpadem socialistického bloku končí doba velkých projektů a vizí. Přichází období negace, zpochybnění všeho, co až dosud bylo  považováno za pevné, “objektivně vědecky” prokázané,  mizí důvěra v možnost univerzálního pohledu na svět, je potlačeno vnímání celku a souvislostí. Vnímání světa je rozděleno do individualizovaných vzájemně nesouvisejících  kategorií. Plánované nebo i jen částečně regulované hospodářství vytlačila volná ruka trhu. V kultuře obecně ustupuje snaha o obecnou srozumitelnost vypjatému úsilí o maximálně individualistický, především originální projev. Originalita se stává jediným hodnotovým kritériem. Modernu střídá postmodernismus. Architektura opouští návaznost na své okolí a mění se v méně obsažný  design, jehož cílem je především odlišit se, přinést radikální změnu, v maximální míře upoutat pozornost. Městská zástavba se stává souborem individualizovaných objektů, které nevytvářejí definované prostory ulic a náměstí. Podstatou identity historických měst je pravý opak: definované prostory, jejichž integritu zástavba upevňuje. Takto orientovaná “soudobá architektura” nemůže citlivě vstoupit do památkově chráněných měst, aniž by nezničila jejich identitu. Památková ochrana města nevyžaduje neměnnost, ale bez zachování identity ztrácí smysl.

Postmodernismus byl u nás i v ostatních postkomunistických státech chápán z počátku především jako směr přinášející  “svobodu bez hranic, ničím neomezenou pluralitu názorů a možností” – jako protest proti předchozímu režimu, který v mnohém svobodu názorů a umění značně omezoval. Pluralita názorů, uvolnění od příliš závazných pravidel jsou jistě v demokratické společnosti nezbytné. V této souvislosti se dostalo  postmodernismu  jistého politického významu a statutu oficiálního umění. Postupně se u mnohých našich teoretiků a kritiků umění i architektury vyvinulo přesvědčení, že se jedná o jediný možný současný architektonický výraz.

Skutečnost je ale taková, že  postmodernismus ve své nezávislosti na jakémkoli obecném konsenzu a tradicích, přerušením vazby na své okolí (Rem Koolhaas: kontext neexistuje, vykašlete se na kontext) .je ve skutečnosti kulturní formou, která je vázána na globální kapitalismus, neoliberalismus, “volnou ruku trhu”. V současné době nachází vřelé přijetí v totalitních systémech –na př. v Číně, v arabských diktaturách. Sám o sobě nepřináší pozitivní změny předcházejícího období, jak tomu  vždy v historii bylo, ale pouze destrukci minulých hodnot. Náhradou za všechny  předchozí  obecně přijímané hodnoty nabízí neomezené možnosti bez hranic. V praxi se společnost  přesvědčuje stále více o tom, že pluralita názorů bez jakéhokoli konsenzuálního rámce, který by umožnil výběr konečného řešení na základě obecně uznávaných hodnot, nevede k demokraticky přijatému řešení, ale otevírá cestu k rozhodování síle, korupci. Obecně uznávané hodnoty totiž oficiálně přestaly neexistovat. Lidem je ale stále jasnější, že neomezené možnosti nemusí přinést pozitivní změny, ale především neomezují   negativní  společenské jevy.    Přesto oficiální statut postmodernismu stále přetrvává,  paradoxně získal na naší kulturní scéně postavení  odpovídající  socialistickému realismu v dobách totality. Osvobození od všech pravidel  přineslo zvůli.

Žijeme v  názorově nevyhraněné době, kdy minulost byla zavržena a nový konsenzus se dosud nevytvořil, přetrvává chaos. Nicméně výsledky současného poznání – především v přírodních vědách – dávají předpoklady  pro zrození nového  univerzalizujícího, celistvého  chápání světa v širokých souvislostech, paradigmatu nové doby. Zaměření na individualizované  fenomény ustupuje – prokazuje se vedoucí role vztahů mezi nimi – význam soudržných sítí. Svět začíná opět existovat v souvislostech. Vzrůstá snaha o spolupráci, bezohledné ničivé soutěžení se ukazuje čím dál tím více kontraproduktivní. Ve společnosti sílí snaha po změně, vedoucí k zastavení obecné destrukce a k nalezení nového konsenzu, který by umožnil zdravé životní podmínky pro  celou společnost i přírodu, sílí  potřeba  ekologického přístupu ke světu kolem nás jako k nedělitelnému celku. Nasitelem těchto snah je rodící se občanská společnost. I když to zní jako hudba vzdálené budoucnosti,jako utopie, je to jediná možnost, která  nabízí  globalizovanému světu přežití. Záleží jen na nás, jestli budeme svobodnými bytostmi v rámci společnosti jako celku, nebo svévolnými individualisty zaměřenými pouze na osobní prospěch.

Hledání konsenzuálního rámce je zásadní i pro současnou kulturu – tedy i architekturu. Camillo Sitte ve své stále aktuální knize Stavba měst podle uměleckých zásad  (1889) říká: Nebude se tedy stavět do popředí kritický ani historický pohled, ale budou především umělecky hodnocena stará a nová města, aby bylo možné odhalit základy jejich kompozice. U jedněch to bude harmonie  a působení na smysly, u druhých naopak prostorový rozpad. Dále pak v nespočetných příkladech dokazuje přednosti uzavřeného prostoru. Studium kompozice historických měst, ke kterému Sitte vyzývá, nás dovede jednoznačně k závěru, že  skutečně dominantní postavení definovaného (uzavřeného) prostoru je základem jejich totožnosti. Význam prostoru zdůrazňují i poslední vědecké objevy – to prázdno  zaujímá většinu vesmíru, je vyplněno tajemnou energií, obklopuje,  prostupuje a sjednocuje  vše.  Počátky  představy prostoru jako samostatného fenoménu provázejí kulturní lidstvo od starověku – nacházíme je  jak v  antickém Řecku (atomisti), tak mnohem dříve v Číně. Krásně to vyjádřil Lao-C´: smyslem vázy není jíl, ze kterého je vyrobena, ale to prázdno v ní. Pochopení  významu prostoru jako nadřazeného fenoménu hmotě zástavby nabízí urbanismu a architektuře základ pro opětovné nalezení názorového konsenzu, sjednocujícího řádu.

Jistě není náhodou, že právě změněný vztah k prostoru se stal mezníkem dělícím tradiční urbanismus měst do konce 19. století  od moderního urbanismu. Racionální doba moderní se zaměřila především na hmotnou podstatu světa. S emancipací moderního člověka od tradičního univerzalismu zanikla dominantní úloha prostoru ve městě platná do konce 19.století. Zatímco podstatou identity historických měst je dominantní postavení prostoru, který zástavba jasně vymezuje a podřizuje se jeho smyslu (uzavřená náměstí, obestavěné ulice), pro moderní město – “zářící město Corbusierovo” – je charakteristická  zástavba individualizovanými objekty, mezi kterými prostor volně protéká, aniž by byl přesně definován. “Moderní” městská kompozice pracuje pouze s hmotou. Zatímco v historických městech jednotlivé domy spolupracují na upevnění celistvosti prostoru, nepřekřikují se,  v moderním městě se snaží upoutat co nejvíce pozornosti  každý jednotlivý objekt především na sebe, soutěží mezi sebou bez ohledu na okolí v originalitě matriálů i designu, objemu i barevnosti. V postupném vývoji architektura v klasickém slova smyslu  končí, na její místo nastupuje méně obsažný design bez souvislosti s konkrétním prostředím, přerůstající s postupujícím individualismem v design reklamní. Zatímco definované prostory historických měst generují řád a z něj předpoklady pro dobrou orientaci, přehlednost,  čitelnost, harmonii  a pocit bezpečí,  v souhrnu lze říci, že poskytují existenciální podporu  – nová města jsou nečitelná (za sjednocenou plochou fasád může být cokoli), lidé se  těžko orientují mezi solitéry, které nevytvářejí definované prostory. Mezi krajně individualizovanými objekty není možné se dobrat nějakého řádu – vzniká zmatek, který působí stres. Zatím co historická města vyvolávají pocit hlubokého estetického niterného zážitku, vzájemnosti a pospolitosti, zástavba  z vzájemně soutěžících  individualizovaných objektů vyvolá maximálně fascinacii bohatstvím, vyjímečným technickým řešením, samoúčelnou originalitou. Tento prožitek je bližší adrenalinovým zážitkům z pouťových atrakcí nebo hazardu.  Bohužel, mnoho lidí v důsledku trvalého útoku různých medií na naše smysly již ani schopnost hlubších prožitků nemá. Paradoxně zástavba složená z vysoce individualizovaných solitérů ztrácí ve svém celku osobitost – tato města jsou ve výsledném dojmu stejná. Zástavba založená na čitelných prostorech má svou osobitost – jednotlivá historická města mají svou jedinečnou identitu, genia loci. Příklad Brazilie, která má zajímavé kompoziční vztahy mezi jednotlivými krásnými architektonickými objekty, prokazuje, že chybějící definovaný  prostor nelze v prožitku města ničím nahradit. Sjednocující síla dominantního prostoru stojí za tajemstvím harmonického souznění různých historických stylů – přes změnu formy stále respektující jeho dominantní postavení. Bez respektu k prostoru nelze očekávat, že bezohledná architektura časem splyne.

Zřejmě jinou úlohu mají výrazné kontrastní stavby v prostředí chaotické heterogenní zástavby měst, které známe na př. ze Spojených států. Tam, kde neexistuje žádný řád, plní aspoň úlohu orientačních poutačů. To ale naše krásná města nepotřebují – mají svých kompozičně silných akcentů dostatek. Inspirace těmito příklady pro naše prostředí není použitelná.

Důležité je, že v kompozici městských prostorů nejde jen o prožitky estetické – je tu dosud nedoceněný a neprostudovaný význam definovaného prostoru pro utváření  vztahů ve společnosti. Přítomnost nebo absence řádu a harmonie v městském prostředí silně ovlivňuje vztahy mezi lidmi. Zkušenost prokazuje, že v definovaných přehledných prostorech vzniká  vzájemná empatie (zrcadlení, ztotožnění se s druhými), pocit pospolitosti – to jsou vlastní základy spolupráce z níž vzniká civilizace. V nečitelném, heterogenním prostředí se vyvíjí odcizení, stres, vandalismus. Tady je zřejmě hlavní tajemství magické přítažlivosti historických měst – kromě estetických zážitků v jejich prostorech lidé nacházejí vzájemnou sounáležitost.  Do nových sídlišť ten, kdo nemusí, nejde, i když nabízejí svým obyvatelům individuální pohodli.  Koncentrace lidí v historických centrech sem přitahuje i developery se zřeteli výhradně komerčními, pro ně tu na chodnících doslova leží peníze. S nimi bohužel přichází zatím nejen oživení, ale i zkáza výše popisovaných hodnot.

Společensky cenné vlastnosti definovaných prostorů nejsou samozřejmě vázány nerozlučně na starou zástavbu. Jistě by je bylo možné realizovat i v současných poměrech  současnými materiály a konstrukčními možnostmi. Základní podmínkou je pochopení funkce definovaného prostoru ve městě. Bylo by nesmyslé kopírovat romanticky to staré, bez pochopení podstaty nadčasové  hodnoty, vytvořené v průběhu staletí civilizace. Bohužel jsme zatím svou emancipací od tradičních názorových rámců ztratili intuitivní schopnosti našich předků. Je tedy jenom na nás, abychom se  neosvobodili i od  toho  životně důležitého, bez čeho  společnost nemůže plně žít.

V současné době se ve společnosti probouzí potřeba změny.  Stále častěji se prosazují myšlenky nového řešení, změny společenského systému ve smyslu integrace společnosti i přírody, potřeba nového konsenzuálního rámce, který by to umožnil.  Architektura – jako pevná součást našeho městského životního  prostředí –  má na formování společnosti zásadní vliv. Její působení zasahuje společnost jako celek,  doslova není úniku, ovlivňuje  nepřetržitě  vnímání světa, stavby  běžně spojují  více gerací. Měla by splňovat požadavky, které na životní prostředí obecně klademe: poskytovat existenciální podporu  co největšímu počtu lidí v jejich běžných životních situacích.  Přišel  už čas, kdy za soudobé a moderní bude považováno to, co poskytuje společnosti i přírodě podporu jako celku, co slouží integraci a ne individuálním materiálním zájmům. Na základě tohoto přístupu  vznikne  nový konsenzus, nový nezbytný univerzalizující rámec vnímání světa. Ne ve formě ztrnulého   dogmatu, ale jako trvale se vyvíjející proces s pevným cílem.

Pro vstup soudobé architektury do památkově chráněných měst postačí jediný konsensuálně přijatý rámec – tím je určující postavení definovaného prostoru pro formu zástavby – jak v rovině panoramatu, tak uvnitř městské struktury.

Literatura: Michael Hauser: Cesty z postmodernismu

                            Filosofický ústav AV ČR

 

Zástavba proluky (cca 1970) respektuje prostorové vztahy svého prostředí příklad úspěšného vstupu soudobé architektury do historické zástavby

Dejvice

 

 

WIT OLIFANTJE

grachtenhuis

ABEL CAHEN cca1970

SINGEL 428

AMSTERDAM

Dejvice3

 

Dejvice4

Budova Generálního štáb na Vítězném náměstí v Dejvicích je symetricky přidružená  k navrhované budově LINE podle osy Dejvická-Technická. Výška žluté lamely (římsy) na fasádě LINE je shodná s výškou římsy Generálního štábu, hřeben střechy Gen. Štábu je ve stejné výši jako ukončení fasády (hřeben střechy) budovy LINE. Tuto argumentaci NPÚ I stavební úřad Prahy 6 pro územní rozhodnutí jako důkaz splnění výškových regulativů autora urbanistického plánu Dejvic (cca 1920)

 

Line Praha Dejvice 2

 Pohled na budovu LINE od Generálního štábu

 

Vyjádření k jednotlivýn argumentům autorů návrhu budovy LINE

Ad 1, 3 – vztah budovy k identitě Dejvic – římsa na budově LINE.

Abychom mohli definovat vztah budovy Line k identitě Dejvic, musíme si ujasnit v čem identita Dejvic spočívá. Profesor Engel přistoupil k návrhu způsobem ve své době již konzervativním  – navázal na  městskou zástavbu tradiční do konce 19 století – souvisle obestavěné ulice a náměstí s uzavřenými bloky. Charakter tohoto typu zástavby je určen prioritou prostoru, který je jejím vlastním smyslem a určuje architektonickou formu. To znamená, že vnímáme především prostor ulice nebo náměstí – jeho vymezení a dimenze, teprve v druhém plánu se uplatňují jednotlivé domy. Jejich individuální architektura prostor vymezuje a nijak nerozbíjí jeho integritu. Jednotlivé domy se nepřekřikují, dominantní objekty jsou umístěny tam, kde k tomu prostor dává předpoklady.  Engel nevolil tuto formu zástavby náhodně – chtěl zřejmě v předpolí Hradu vytvořit skutečné město, soudobá rozvolněná zástavba s důrazem na individualizované objekty nemohla charakteru podhradí odpovídat. Do dnešních dnů nabízí prožitek města pouze zástavba s pevně definovanými prostory, forma architektury je jim podřízena.  Jakkoli zajímavě ztvárněné a virtuózně vzájemně komponované individualizované objekty (Brazilia) bez jasně vymezeného prostoru dosud nevytvořily jedinečný prožitek města, známý z evropských historických měst (Kevin Lunch: The Image of the City).

Jako další  identifikační znaky  dejvické architektury je nutné uvést  její přísnou statičnost, geometrické členění a čitelnost, danou jednotou obsahu a formy: jasná podlažnost, parter odlišený výškou a oddělený od zbytku fasády. To dává této zástavbě pevný řád a  monumentalitu, vrcholící centrální koncepci Vítězného náměstí.

Všechna tato kritéria splňuje skleněný palác architekta Podzemného a proto je právem považován za příklad úspěšného, konsensuálního vstupu nové architektury do tradičního prostředí. I když jde o naprosto nově pojatou architekturu z odlišného materiálu, nepřekřikuje své sousedy, nerozbíjí prostor ulice, ale ve shodě s okolní zástavbou jej vymezuje. Dodržuje měřítko okolních objektů (parter, jasně vyznačená  podlaží), fasáda je členěná racionálně, geometrickou formou, působí staticky. Absence římsy ve volnější vazbě architektury objektů v uliční zástavbě a  méně výraznému působení říms v uličním prostoru neruší, šikmost střechy je nahrazena odstupňovaným ukončením posledních podlaží. Skleněný palác splňuje podstatu dejvické identity, podřizuje se prioritě prostoru novými prostředky.

Vztah budovy LINE k identitě Dejvic tak harmonický není. Její poloha je ve srovnání se „Skleňákem“ daleko náročnější. Prostor Vítězného náměstí je komponován jako centrální s vazbou na osu Dejvická – Technická. I když jde o torzo, realizovaná část klade na dostavbu značné nároky.  Stávající zástavba náměstí opět respektuje prioritu prostoru, je statická, racionální, střízlivá. Jednotná výška parteru a podlaží je v prostoru náměstí při velkých odstupech daleko závaznější, než je tomu v ulici. Totéž platí o korunní římse, která svým vyložením je určující pro výšku zástavby náměstí.  Budova LINE je podle osy symetrie v trase  přidružena k budově Generálního štábu. Římsa na generálním štábu není v žádném případě vyvážena žlutě natřenou lamelou na fasádě LINE. Vyřešit tak pevnou vazbu vzhledem k ose symetrie naprosto odlišným objektem je úkol srovnatelný s kvadraturou kruhu. Tím, že nazveme lamelu fasády římsou se z ní římsa nestane a nesplní její funkci v prostoru náměstí. Není možné vyprázdňovat ustálený věcný  obsah slov. Nazvu-li kočku 100x psem, nezačne štěkat.  Totéž platí o hřebenu šikmé střechy. Jeho výška se uplatňuje v jiné rovině než římsa – v pohledech z náměstí je proměnná podle stanoviště pozorovatele. Výška hřebene budovy LINE je ukončení její fasády. Hřeben střechy ve smyslu architektury náměstí budova LINE nemá. Výška budovy LINE se výrazně liší od ostatní zástavby, aniž by k tomu byl kompoziční důvod.

Budova LINE, i když je autorem představována jako konsensuální se zástavbou Dejvic, nerespektuje základ její identity – prioritu prostoru. Vstupuje do prostoru náměstí dynamickými tvary, usiluje o ovládnutí prostoru, ne o jeho vymezení ve smyslu ostatní zástavby, i když zachovává v základech uliční stopu.  Zvlněná plocha fasády se vyklání do prostoru náměstí – ostatní zástavba zachovává vzhledem k prostoru klid. LINE prostor náměstí nesceluje, ale svou agresivitou rozbíjí. Doslova utlačuje, překřikuje své sousedy, nerespektuje jednotný parter ani měřítko dané čitelnou podlažností a geometrickým členěním. Její nečleněná fasáda končí tvrdě až ve výši hřebene generálního štábu. Jemně barevně odlilšená lamela fasády nemůže plnit funkci římsy, v prostoru náměstí se chová zcela odlišně než římsa na Generálním štábu. Stejně tak ukončení fasády není hřebenem odpovídajícím stejnému prvku na Generálním štábu. Názvy architektonických článků mají – stejně jako jednotlivá slova obecně – pevně dohodnutý význam. Sdílený význam slov je jedním ze  základů civilizace. Jejich záměna je projevem jisté arogance a zvůle , použijeme-li stejný název pro zcela různé věci, nezměníme tím jejich podstatu ani funkci. Výsledkem je pouze zmatek. Na rozdíl od „Skleňáku“, který respektuje plně podstatu identity Dejvic, budova LINE se s ní ve všem rozchází. Není důležité hledat za každou cenu nový odlišný architektonický výraz, ten by měl vyplynout z nového pochopení podstaty identity prostředí , do kterého vstupujeme. Prioritní by mělo být hledání harmonie, kontextu – zcela ve smyslu rodícího se paradigmatu nové doby, která chápe svět kolem nás především v pevně propojených vztazích v rámci celku, ne jako soubor individualizovaných fenoménů. Na závěr nezbývá než zdůraznit požadavek na zpracování podrobné studie dostavby náměstí jako celku. Není možno postupovat postupným zaplňováním parcel bez znalosti názoru na celek.

Ad 3 – názor na koncept dostavby náměstí

S většinou  názorů, uvedenými v tomto odstavci, nelze než souhlasit. Zabezpečení funkční dopravy a technické vybavenosti je v současném urbanismu standardním požadavkem a nemá smysl ho v rámci této úvahy připomínat, snad jen znovu připomenout, že řešení této problematiky je možné pouze v rámci celkové koncepce  a že by mělo být součástí řešení náměstí jako celku. Teprve na základě vyřešení celkové koncepce je možné přistoupit k doplnění chybějící zástavby po obvodu centrálního prostoru.

Záměr vytvořit z náměstí živý městský prostor s plnou funkční vybavenosti odpovídá postavení Vítězného náměstí v dejvické zástavbě. Naplnit základní poslání městského prostoru, vytvořit prostředí pro setkávání a neformální kontakty mezi lidmi je nutné realizovat nejen funkční náplní  – především parteru. Velmi záleží i na formování prostoru i ztvárnění architektury zástavby. Prostředí pro setkávání, jakési vzájemné „zrcadlení“ mezi lidmi je dáno především charakterem prostoru, jeho přehledností, jasným vymezením, čitelným měřítkem. Kompozice takového prostoru má vlastní řád závazný pro architekturu, která ho vymezuje. Takový prostor poskytuje lidem pocit klidu,bezpečí, vědomí, kde se v jeho rámci nacházím a co mohu předvídat, odhad vzdáleností a viditelnost – tedy předpoklady pro ztotožnění se s ním, v souhrnu existenciální podporu. Takový prostor vzniká tehdy, jestliže ho okolní zástavba respektuje, podporuje.  Pokud architektura nerespektuje řád prostoru – např. v prostoru centrálně orientovaném nedbá na rovnoměrně vyvážený obvod a symetrii, nebo v prostoru gradovaném určitým směrem akcentuje místa neutrální, mizí řád a nastupuje chaos.  V takovém prostředí nevzniká pocit bezpečí a dobré orientace, ale stres. Místo pocitu sounáležitosti, empatie se dostavuje únava a odcizení.

Závěr

Návrh budovy LINE je exemplárním příkladem vstupu postmoderní architektury, která programově popírá řád a vztahy k celku. Výsledkem nemůže být nic jiného než konflikt, chaos a stres. Rozpor s identitou Dejvic a Vítězného náměstí především je příčina neutuchajících protestů občansky angažovaných zástupců odborné i laické veřejnosti. Srovnání budovy LINE a Generálního štábu,  jejichž  “vzájemnou návazností “ dokládá  návrh LINE dodržení výškového regulativu náměstí, je uvedeno  v úvodní části.

Ing. arch. Marie Švábová, viceprezident ASORKD, 25.6.14

V kategorii Praha, Převzato, Reakce

Příspěvek četlo
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 27.7.2014

1 Komentáře

  1. Jirka 28.7.2014 09:23

    Další podrobnosti a veškeré dostupné dokumenty k Lednímu medvědovi:
    http://praha6ztracitvar.cz/kauza/line-ledni-medved

Diskuze ke článku

Jméno(povinné)

E-mail(povinné)

Web

Komentáře

Další příspěvky