Jiří Gebert: Institut spekulativního urbanizmu

Jiří Gebert: Institut spekulativního urbanizmu


Příspěvek četlo

 208 total views

Ringu přetiskujeme na pokračování sérii úvah architekta Jiřího Geberta SLA-BI-KÁŘ SPEKULATIVNÍHO  URBANIZMU. Pan architekt Gebert se v ní zamýšlí nad urbanismem Prahy. Řadu myšlenek a podnětů je možné zobecnit, věříme, že budou inspirativní i pro jiná města.

Jiri_GEBERT

Institut spekulativního urbanizmu

Tehdy v srpnu, za rachotu tanků „přátelské pomoci“ Žitnou ulicí , jsem dostal šéfovu dobrou radu: “Architektura existuje v každém režimu!“ Je to jen schizma mezi profesí a občanstvím, nebo obludná pravda o tom jak ideologické alibi umrtví kritickou reflexi, lidskou důstojnost a harmonii občanského soužití?

Ten trefný výrok říká , že budeme žít v takovém městě jaké nám, jednou tací, jindy onací bosové naordinují. Výstavba měst je obrazem kulturního a společenského povědomí. Části Prahy jsou skutečně takový kadlub dobového společenského systemu. Sídliště byla plánovaná jako nápravná zařízení sociálního inženýrství ale v ulicích historické Prahy, té surreální scény ověšované pravidelně transparenty,vlajkami a praporky sovětské moci, přežíval duch Švejka,Kafky a vzdor Václava Havla. V dnešní historické Praze jsme svědky silové konfrontace podnikatelského profitu se stavebním dědictvím.

Zlatokopecký urbanizmus

Od prvních staveb po roce 1992, za primátorování Dr. Koukala už vidíme jasný trend. V Paláci Myslbek se prosadil největší objem na mistě dříve volné parkové plochy, vysoký hotel, dříve „Movenpick“ ,bezohledně zakrývá pohled na kopec Mrázovku na Smíchově a určuje hladinu zástavby Nového Smíchova. V obou případech je výtěžnost primární urbanistický (politický) zájem. Praha vládu nad obrazem města ponechala trhu. Od stavby Stalinova pomníku nebyla v Praze podobná vstřícnost ideologii na úkor městské kvality. Kde dříve korumpovala moc korumpuje dnes profit. Stavebník jde za lukrativními pozemky do stabilizovaného území širokého vltavského udolí, protože vedení města má nedostatek vůle kultivovat mladší a současné okraje města. A to je špatně, protože město není zboží, ale kulturní entita. Neuvážený precedent je i „Tančící dům“ který překračuje uliční čáry a omluvou pro „zlatý zub“ v jednotném a jedinečném eklektickém souboru vltavského nábřeží má být „světovost“ zajímavé stavby. Dnes je to již běžný argumet pro každou jinou, většinou nadměrnou stavbu bez kontextu k svému okolí, která se ohání vlastní „světovostí“ a využívá pro zviditelnění konflikt s historickou zástavbou. Proč mohl Gehry stavět v Bilbao své Muzeum na brownfieldu a v Praze jen a jen s kontextem pražského panorama?

Jak jinak jsme navrhovali s Američany hotel Intercontinental! Která stavba od té doby vytvořila v Praze nové náměstí v uliční frontě, jako je otevření Pařížské proti Staronové synagoze. Princip, který vidíme na Kings Road v Londýně nebo v historickém Muenstru. Proč ne Myslbek? Protože už architektonická soutěž předepisovala nadměrný objem.

Jak se urbanizmus vejde do administrativy

Rozvoj Prahy ovládal primátor Bém systémem „územní samoobsluhy“, kdy byl územní plán upravován bud přímo v „Útvaru rozvoje“ nebo rozhodnutím zastupitelstva o „celoměstsky významných změnách“ v počtu několika tisíc ročně. Část těchto změn legalizovala dohody spřízněných politických podnikatelů.

Zlatokopecký urbanizmus upgraduje na Spekulativní urbanizmus

Geniálním tahem ctižádostivého politika je ale ovládat nejen jednotlivá rozhodnutí, ale podřídit si celý systém územního plánování tak, aby mu zajistil podporu radnic městských částí, developerů a veřejnosti. To se dnes revolučním založením Institutu pražského rozvoje – IPR, primátoru Hudečkovi podařilo. Dr. Hudeček ještě jako radní pro rozvoj nabídl reformu územního plánování a argumentoval právě nezvládnutelným počtem oněch „celoměstsky významných změn.“ Nově začal pečovat o kontakty s občany a veřejností .

Podle logiky každé reformy je chyby třeba pojmenovat a analyzovat a korigovat. V Praze to byl evidentně nedostatek kontroly nad dodržováním regulace vystavby, ohebnost územního plánu a nerespektování závazného ale nevymahatelného Strategického plánu Prahy.

Když začnete s čistým stolem, s novým „Institutem rozvoje“- IPR, s novou formou komunikace s veřejností, odstřihnete se vizuálně od minulosti. Misto pečlivé reformy , která definuje chyby s cílem je eliminovat , tak umí v Česku zafungovat oblíbený politický převrat, který se vydává za nový začátek.

Občanská veřejnost jakkoli zralá pro změnu, ale nemůže přehlédnout , že se novým Metropolitním plánem „spekulativní urbanizmus“ institucionalizoval a právně zakotvil.

Proč osoby spojené s dosavadním systemem převzaly roli poradců ve směrování Metropolitního plánu? Arch. Koucký , autor předraženého Trojského mostu z Bémovy ery, v roli úředního tvůrce , arch. Ctibor se zkušenostmi z developmentu v Dubaji, bývalý primátor a architekt Jan Kasl a arch. Hubička autor tzv. Ledního Medvěda Dejvicích.

Jaké cíle má tedy Institut rozvoje Prahy?

Jede se dál jako dosud.

Metropolitní plán by by pak mohl vstoupit v platnost od roku 2017. Na schvalování kontroverzních projektů formou „celoměstsky významných změn“ se tedy do té doby nic nemění. Proces změn bude fungovat dále do doby, kdy budou obslouženy všechny klientelní projekty , většinou v režii městských částí.

Deregulace od roku 2017

V architektuře platí úsloví „Bůh je v detailu“ a architekti vědí, že v tom chybějícím detailu se skrývá naopak onen pověstný ďábel. Metropolitní plán zjednodušil dělení území do 4 základních funkcí místo ca 50ti, jak bylo a je dosud je v jiných městech Evropy obvyklé. Místo kontroly tradičně problematického rozhodování většiny městských částí se primátor radnicím městských částí podbízí minimálním dohledem, minimální regulací a nabízí jim dosud nevídanou volnost v rozhodování a tvorbě vlastních regulačních plánů. I ve Švédsku, Německu nebo Britanii, kde se předpokládá kompetence a integrita ve vedení radnic, by takový system koordinaci přes hranice čtvrtí velice ztěžoval.

Zahušování zástavby, nabídka pro rakovinu města

Metropolitní plán je uzavřen do hranic města. Evropská metropole se ale nemůže rozvíjet jen v rámci svých hranic. Jsou tu vazby s okolím a s celou republikou. Za takto nastavených limitujících koordinát je naordinován jediný způsob rozvoje: zahušování zástavby. To znamená zhoršování nejen ovzduší, ale celého životního prostředí . Poté co bude v roce 2017 Praha vybrakovaná, bez velkých i malých stavebních pozemků, dostanou novou šanci naddimenzované stavby bez kontextu s okolím, jako dnes „Line“ na Vítězném náměstí , další demolice vil, nová zástavba i malé zelené plochy a nástavby do výše osmi pater. V součtu jde o likvidaci kvality prostředí a jedinečných krajinných hodnot Prahy. Zahušťování zástavby, plošné a objemové teoreticky vychází z nízkého počtu obyvatel na Km2. To je ale vzhledem k velkým plochám chráněných území jako Šárka, Prokopské udolí, Kunratický les,  Petřína, Strahova, Letenských teras, velmi ošidný argument. Zvedne-li se průměrná hladina zastavby o dvě patra, Vltavské udolí se naplní a přestane vizuálně existovat. Jsou to parky a náměstí, průhledy a volné plochy, které dělají čitelné a obyvatelné město. Místo tlaku na lukrativní centrum, které zabírá ca 7% plochy, musí přijít řešení, kdy městské části budou mít vlastní loajální centra. Sem se musí soustředit pozornost urbanistů a prostředky developerů. Zahušťování historické Prahy vede ke ztrátě její autenticity a hodnoty jak památkové, tak ekonomické.

Pražské stavební předpisy klasifikují pražské lokality. V Praze jde ale o integritu a zachování krajinného rámce vltavského udolí, s historickou zástavbou ale i s brownfieldy, které zástavba teprve čeká. Pro posuzování urbanistických záměrů zde chybí odborně zpracovaná analýza obrazu města.

Nová nomenklatura , místo participace veřejnosti.

Záměry „IPR“ vysvětlují semináře „Ozvučné desky“, klasickou promoakcí bez věcné reflexe. Brožura s portrety stálých účastníků nabízí exkluzivnímu výběru status VIP nomenklatury. Přesto mnohým z nich vadí, že jejich náměty a kritické připomínky se do jednání IPR nepromítnou. Propagační „support“ činnosti IPR, takto jen předstírá participaci i té zájmové veřejnosti.

Nedávné jmenování „Gremiální rady“ ze zaměstnanců Institutu a několika přizvaných prominentních architektů, jako finální rozhodovací autority velkých rozvojových projektů, je dalším systémovým krokem k hegemonizaci územního rozvoje primátorem. Je to návrat nomenklaturních praktik, které vyřazují aktivní odbornou občanskou veřejnost ze spoluúčasti na tvorbě svého města. Z čí odpovědnosti a na základě jakých rozhodnutí IPR Gremiální radu vytvořil? Závazné rozhodování jakéhokoliv orgánu (tedy i Gremiální rady) bez odpovědnosti konkrétních osob bude vždy občanům a právnickým osobám ztěžovat vymahatelnost jejich práv v případě nesouhlasu s obsahem rozhodnutí. Jaký to má tedy smysl? Tvorba města podle ideologických receptů architektů je od šedesátých let minulého století ve světě považován za přežitý koncept. V Praze se ale pilně praktikuje. Idea architekta jako „úředního tvůrce“, je právě dílem současného „odborného“ vedení IPR, a je zároveň opakem komplexního a demokratického územního rozhodování se spoluúčastí občanů, jak se již funguje od Bogoty přes New York, k Londýnu, Mnichovu a Vídni.

V kategorii Praha

Příspěvek četlo
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 10.10.2014

Diskuze ke článku

Jméno(povinné)

E-mail(povinné)

Web

Komentáře

Další příspěvky