Příspěvek četlo
611 total views
Přetiskujeme nový příspěvek Petra Ješátka, bývalého vrchního lesního inspektora Národního parku Šumava, který reaguje na článek
S velkým zájmem a zároveň s potěšením jsem si přečetl závěry tohoto setkání. (Míněn je referovaný článek). Potvrzují to, co my, někteří šumavští lesníci máme v srdci, ale od vzniku Národního parku Šumava i v myšlení. První a skutečný vědec v této organizaci byl známý, dnes již zesnulý lesník Ing. Karel Kaňák, zabývající se genetikou a zakladatel šlechtitelské stanice borovic, známé Sofronky. Již v té době nám vyprávěl o vztahu jednotlivých stromů k sobě a další věci, které jsou v článku popsány. Nedávno jsem se setkal i ve vedlejším Bavorsku s mykology, kteří opět tyto vztahy při výzkumu potvrzují. O vztahu lesního prostředí a hub jsme již napsali i v jednom našem článku Petr Ješátko: Šumava, dnes již značně děravá „Zelená střecha Evropy“. Bohužel, Ing. Karel Kaňák byl po odvolání šumavského vedení prezentovaného lesníkem Ing. Kecem a dosazením ministrem Bendou (ODS) svého úředníka z MŽP Ing Žlábka, také ihned odvolán, právě pro tyto jeho názory. Šumava se tak začala ubírat jiným směrem, než k ochraně přírodních procesů. Bohužel i současné vedení MŽP a parku nepoužívá těchto znalostí, ale naopak zneužívá rozhodnutí ministra Bursíka, který v mimořádných případech v r. 2007 povolil odsunutí zalesnění holin s vytěženým, z ekosystému odvezeným a prodaným dřívím, o 28 let. Současný ředitel požaduje na lesnících, aby uvedenou výjiímku využívali – maximálně. Nikomu nikdo nemusí vysvětlovat, že to není odborně podložené rozhodnutí, ale touha po zisku za prodané dříví. Dalším paradoxem je, že se stále více používá v zásahovém území těžká technika, tedy stroje na sklízení dříví, které jsou opět v rozporu s posláním národního parku, ale i s vědeckým poznáním ve světě, viz článek Petr Ješátko: „Výchovné těžby“ harvestory v NP Šumava.
Nikoliv však v našem státě zaměřeném na exploataci lesů i v takovém území, jako je národní park…. Prý se organizace musí uživit… přestože ročně dostává stamilionové dotace od státu na svoje skutečné poslání. Více je v tomto krásném článku,který musí potěšit každého ekologicky myslícího a jednajícího lesníka,ale i milovníka přírody.
Objímání stromů se kdekdo směje jako přehnanému, okázalému gestu. Jak je to s přejímáním jakési vnitřní síly od lesních velikánů, na to jsou zatím jen subjektivní názory, ale že stromy dokážou jiným pomoci, to je teď čerstvě vědecky prokázané.
Na letošní konferenci prestižní iniciativy TED v kalifornském Long Beach, na níž vědci, umělci, politici či byznysmeni prezentují „myšlenky, které stojí za šíření” (v říjnu se bude taková konference konat i v Praze), vystoupila i bioložka Suzanne Simardová z kanadské Univerzity Britské Kolumbie. Již několik desetiletí se specializuje na ekologii lesa a představila svá – pro řadu lidí šokující – zjištění.
Les žije pod povrchem
„Stromy jsou základem lesa, ale les, to je mnohem víc, než vidíte očima,” řekla. „Pod povrchem je další svět nekonečných biologických cest, které spojují jednotlivé stromy a umožňují jim komunikovat mezi sebou.”
Simardová svými pokusy zjistila, že stromy v lese tvoří složitý propojený komplex schopný komunikace a vzájemné pomoci, řízený tzv. mateřskými stromy. Jednotlivé stromy tak v rozporu se všeobecným přesvědčením nesoupeří o „místo na slunci”, ale spolupracují – posílají si instruktážní i varovné signály a v rámci skupin kolem mateřských stromů se navzájem zásobují potřebnými živinami jako uhlíkem, vodou, dusíkem či fosforem.
„Stromy v lese jsou skutečně jako lidské či jiné živočišné společenství, tvoří rodiny a příbuzenské svazky,” prohlásila.
Organizační centra
Jedním z nejpřekvapivějších zjištění Simardové je existence již zmíněných mateřských stromů a jejich role v komunitě stromů. Jde převážně o zralé, starší stromy, fungující jako – antropocentricky řečeno – lokální organizační centrum, jakýsi místní úřad. Dohlíží na stromy, které jsou na ně napojeny, obstarává výživu semenáčkům, a pomáhá jim překonat nemoci, napadení škůdci či přežít nepříznivé podmínky. Ideální prostředí pro jejich růst je různorodé společenství druhů i genotypů (souhrn genetických informací v DNA, jež se i v rámci stejného druhu mírně liší).
„Lesy jsou komplexní systémy s mimořádnou schopností sebe -uzdravení,” zdůraznila Simardová s tím, že její poznatky o fungování lesních celků by měly sloužit k přehodnocení současného pohledu na les. Je podle ní třeba nepohlížet na les jen jako na zdroj dřeva a ani jako na oblast rekreace. Dokonce ani chápání lesa jako ekologického celku s klimatickými a biologickými funkcemi není podle ní dostatečné.
Jediný strom rozhodne o lese
„Mateřský strom může být v jednom lese propojen se stovkami dalších stromů,” upřesnila Simardová. Nepřímo poukázala na problém tzv. výběrového kácení v druhově bohatých lesích, jako jsou deštné pralesy v Amazonii. Jejich mimořádně bohatá biodiverzita s sebou nese i problém hraniční vzdálenosti jedinců stejného druhu. Jestliže je takový strom pokácen, síť se naruší a vzájemný vztah je nenávratně přerušen, což může ohrozit existenci druhu.
„Zdravý les přežije, i když vykácíte jeden nebo dva mateřské stromy, ale je tu hranice,” uvedla. „Pak hrozí, že když porazíte jediný další strom, celý systém se zhroutí a les kolabuje.” Klíčem ke komunikaci a společným aktivitám stromů v lese je mycelium čili podhoubí. To je systém mikroskopických vláken, hyfů, které tvoří vlastní tělo houby. To, co běžně za houbu označujeme, je jen plodnice, sloužící k rozmnožování. Mycelium roste pod povrchem a jeho velikost je vzhledem ke struktuře prakticky nezměřitelná, může zabírat desítky i stovky čtverečních metrů.
Paul Stamets, významný mykolog a propagátor bioremediace (léčení pomocí živých organismů), přirovnal mycelia k přírodnímu internetu. Podle Simardové ale jde spíš o společný cévní a nervový systém lesa.
Zelené matky hlídají své děti
„Všichni milujeme své děti a víme, že to platí i o zvířatech,” uvedla Simardová svou přednášku na konferenci TED. „A já jsem si položila otázku: Může své potomky milovat i Douglasova jedle? Abych se dozvěděla odpověď, začala jsem před dlouhými lety experimentovat.”
Ekoložka vysadila v kanadských horách pokusný lesík osmi desítek stromů, převážně Doug lasových jedlí a bříz, k nimž přimíchala několik jedinců dalších druhů. K mateřským stromům, obklopeným vlastními semenáčky, zasadila i mladé jedličky, pocházející z jiného lesa.
„Mateřské stromy své ‚děti’ poznaly. Obklopily je hustší a bohatší mykorhizní sítí (symbiotické soužití kořenových vláken a hub), jejímž prostřednictvím svým semenáčkům dodávaly více uhlíku, a dokonce i za cenu omezení vlastního růstu, aby semenáčkům zajistily více prostoru k jejich růstu,” zjistila Simardová. Podle ní mateřské stromy, jestliže jsou napadeny, zraněny či se blíží doba jejich přirozeného zániku, předávají potomkům informace a zkušenosti. „Použili jsme izotopy ke sledování přenosu uhlíku z umírajícího mateřského stromu – putoval kmenem do kořenů a k potomkům. Nejen uhlík, ale i obranné signály. A změřili jsme, že tyto dvě činnosti mateřského stromu zvýšily odolnost mladých stromků vůči stresům. Mohu tedy prohlásit, že stromy skutečně mluví,” shrnula.
Univerzální nástroj všeho živého
První poznatky o komunikaci stromů však přinesl už před rokem výzkum, publikovaný v časopise Nature Communications. Skupina vědců pod vedením Matthewa Gillihama z australské univerzity města Adelaide ve spolupráci s kolegy z CSIRO institutu v Canbeře, Univerzity Tasmánie, portugalského Gulbenkianova institutu a univerzity amerického státu Maryland přinesla doklady o tom, že stromy v lese komunikují stejnými chemickými a elektrickými signály, jaké jsou známy u savců. Protože ale rostliny nemají nervovou soustavu, využívají k tomu odlišnou metodu.
„Je známo již delší dobu, že rostliny ve stresové situaci, jako je sucho, extrémní teplota či salinita půdy, produkují neurotransmiter GABA (gama-aminomáselnou kyselinu), užívaný živočichy, ale nebylo jasné, zda i u rostlin má signální úlohu,” předeslal Gilliham. „Naše práce ukázala, že GABA má u rostlin stejné poslání – jeho pří -tomnost vede ke vzniku elektrických signálů, které blokují růst, jeli rostlina v nepříznivém prostředí.”
Tým své poznatky získal při experimentech s pšenicí, ječmenem a révou. Rostliny vystavil stresové situaci (kyselé půdě, nadměrné zálivce a intenzívnímu teplu) – a všechny reagovaly stejně.
Závěry australského výzkumu otevírají nové možnosti k vyšlech -tění odolnějších odrůd plodin a tím k odvrácení globálního nedostatku potravin. Současně vysvětlují, proč některé léky, vyrobené na rostlinné bázi, účinkují i v humánní medicíně.
Petr Ješátko st. (Autor je bývalý vrchní lesní inspektor Národního parku Šumava, nyní v důchodu).
Starší pořad Petra Ješátka pro Českou televizi
Další články Petra Ješátka na našich stránkách jsou zde.
Další články na Občanském monitoringu k tématu Šumava si můžete přečíst zde.
V kategorii Šumava
Příspěvek četlo
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 19.8.2016
