Příspěvek četlo
930 total views
Přetiskuji nový článek paní architektky Švábové.
V republice máme další kontroverzní projekt, dělící národ na stoupence a odpůrce – tentokrát v Olomouci. V Denisově ulici, v historickém jádru, má být rozšířeno Museum umění do prostoru proluky, vzniklé po zboření pěti domů v sousedství stávající budovy Musea. Nejprve vizualizaci návrhu:
Zastánci návrhu argumentují potřebou přístavby, kontinuitou smlouvy s projektantem, výjimečnou kvalitou projektu, kterému dali zelenou i památkáři. Z řad odpůrců je slyšet nejsilněji: Nehodí se to tam. Spory podobného charakteru mají stále stejný průběh – vzpomeňme na pražské kauzy: “Chobotnici”, “Bílého medvěda” vystřídal medvěd v kleci, nešťastné “Véčko” na pankrácké pláni, nekonečný spor o Maršmeloun přilepený na areál sv. Anežky České, doutnající exploze kolem návrhu Zahy Hadid u pražského Masarykova nádraží, věž Šantovka v Olomouci, poněkud stranou, ale nikoli bezvýznamně ční dnes již pomník provozního objektu těsně před zámkem v Liblíně u Rokycan. Několik drobných obrázků pro osvěžení paměti: Maršmeloun si své dimenze i po korekci ponechal Šantovka by degradovala dominanty Olomouce.
Medvěd v kleci Praha 6 Vítězné náměstí Bílý medvěd:
Návrh Zahy Hadid u Masarykova nádraží
Chobotnice na Letné
Pražská památková rezervace
Co mají všechny tyto „kontroverzní“ projekty společného?
1. Všechny porušují prioritu prostoru, kontext v zástavbě.
2. Všechny byly schváleny památkovými institucemi
Vzhledem ke skutečnosti, že se spory etablovaných elit památkové péče a odborné i laické veřejnosti stále opakují podle stejné šablony, je zřejmě nezbytné se jejich podstatou zabývat hlouběji.Klíčem k problému je vysvětlení co je to priorita prostoru, v čem je její význam a proč ji některé elity v památkové péči nevnímají a veřejnost se jí stále dožaduje.
Priorita prostoru je základem, podstatou urbanismu přibližně do konce 19. století. Byla do té míry samozřejmá, že nebyla nikdy specifikována.Je výrazem hodnotového konsenzu, který provázel společnost po staletí a vytvářel harmonii slohových období, kterou jsou naše města proslulá.
Důsledkem priority prostoru je kontext v zástavbě, která prostory vytváří. Kontext obecně znamená souvislost, návaznost. Jednotlivé domy v kontextuální zástavbě mají vlastní osobitost, ale sdílejí stejný vztah k prostoru, který vymezují. Respektují stejné měřítko vnitřního členění, stejný vztah k místu, které sdílejí, mají stejnou identitu.
Identitu architektury určuje vztah jejího zastřešení i členění fasád k prostoru, který ji obklopuje. Liší se stupněm vzájemného prolínání, transcendence prostoru a hmoty. Plochá střecha vytváří jasnou hranici mezi její vodorovnou plochou a prostorem nad ní, podobně hladká fasáda se jednoznačně vymezuje vůči prostoru, který ji obklopuje. Šikmé a hrotité střechy do prostoru nad nimi pronikají, jehlan na věži směřuje vysoko nad svůj hrot k nebi. Členitá fasáda stírá jednoznačnou hranici mezi hmotou domu a prostorem nikami i vystupujícími architektonickými články. Situování objektů s rozdílným vztahem k okolnímu prostoru do jednoho místa působí chaoticky. Výsledek je podobný, jako by vyvolávala současná hra různých skladeb v jedné koncertní síni.
Kontextuální obvodová řadová zástavba historických náměstí a ulic působí na prvý pohled jednotným dojmem, podporuje celistvost prostoru. Opticky uzavřený prostor (ulice, náměstí) vymezený pevně kontextuální zástavbou vnímáme jako celek,okamžitě se orientujeme, uvědomujeme si svou polohu. Pociťujeme bezpečí, podporu svého prostředí pro každodenní život.Náměstí v Českých Budějovicích i v Telči jsou jasně vymezena kontextuální zástavbou, i když vztah jednotlivých domů k prostoru je v Telči jiný než v Budějovicích.
Různorodou zástavbu,kde jednotlivé domy soutěží svou odlišností o pozornost potlačením, překřikováním svých sousedů, nevnímáme jako celek. Jednotlivé domy vnímáme silněji než prostor, který obklopují. Taková zástavba působí neklidně, chaoticky, nepomáhá naší orientaci, působí stres.
Lze tedy shrnout, že kontextuální zástavba vytváří životní prostředí podporující naši existenci. Z vlastní zkušenosti známe pocit bezpečí, získaný přehledností prostoru, v němž se pohybujeme. Působí pozitivně na vzájemné vztahy lidí, kteří se náhodně potkávají. Posiluje vzájemnou empatii, sounáležitost, které jsou nezbytné pro naše vzájemné kontakty, spolupráci. Empatie a spolupráce jsou základy naší civilizace.Priorita prostoru pomáhá integraci společnosti, je nadčasovou hodnotou životního prostředí měst, umožňuje jejich další rozvoj bez ztráty hodnot.
Zcela různorodá, individualistická zástavba, která není schopná vzájemných vztahů, nevytváří jednotné prostory, nezbytné pro příznivé životní prostředí – tj. dobrou orientaci a pocit bezpečí. Člověk ji vnímá jako prostou adici nesourodých informací, chaos. Odcizení se prostředí působí rozpad přímých vztahů mezi lidmi, kteří sepouze jaksi míjejí. Místo existenciální podpory může dočasně nabídnout pouze určitou fascinaci technickými vymoženostmi, nadměrnými dimenzemi, zvláštními materiály apod.Pro každodenní život to přínos není.
RemKoolhaas v publikaci Památková péče nás předstihla (cca 2004) napsal: Kdybyste měli shromáždit budovy od význačných architektů z posledních 10 let, bez ohledu na jejich individuální kvalitu, jasně se projeví, že dohromady nedávají smysl a jaksi mysteriózně se vzájemně ruší.Individualistická architektura nevytváří vyšší integrované celky.
Příznivý vliv kontextuálního prostředí na naši psychiku není způsoben sentimentálním staromilstvím aniulpíváním na tradicích a neschopností přijímat nové impulzy. Příčina je v našem geneticky nastaveném vizuálním vnímání okolního prostředí. Nevnímáme totiž jednotlivé prvky postupně, nejde o adici jednotlivostí, vnímáme celý definovaný prostor. Kant popsal postavení prostoru v naší mysli jako „syntetickou formu a priori(geneticky danou před zkušeností, vrozenou) naší psychiky, jejíž pomocí strukturujeme a dáváme smysl informacím z vnějšího prostředí“. Současně také vysvětlil význam uzavřeného prostoru – neomezeného prostoru se nemůžeme zmocnit svými smysly, tudíž se v něm nemůžeme orientovat.Kantovy dedukce experimentálně potvrdil v polovině 20. století německý Gestalt. Potřebou uzavření prostoru se zabýval Camillo Sitte, ChristanNorberg – Schulz aj.
Kontextuální zástavba je nejvzácnějším odkazem i nadčasovou hodnotou našich historických měst. Přibližně do konce 19. století vznikalaintuitivně, aniž by byla jakkoli specifikována jako záměr. Teprve s nástupem různých směrů (-ismů) se vnímání kontextu mezi architekty a bohužel i v památkářském prostředí začalo rozpadat. Přirozený vizuální vjem nahradili hodnocením právě aplikovaného intelektuálního konstruktu – funkcionalismu, minimalismu, poetismu, modernismu apod. Všechny tyto dočasné styly vycházely z omezené výseče obsahu složitého fenoménu architektury a vydávaly ho za komplexní řešení. Navíc dosud chybí pochopení architektury jako životního prostředí a úlohy prostoru jako jejího vlastního smyslu. Většina našich „odborných elit“ vnímá jednotlivý objekt jako izolovaný artefakt, bez vztahu k jeho okolí a devastuje svými vyjádřeními a stanovisky to nejcennější – kontext.
Protože je ale priorita prostoru „neuvědomělou intuicí „a priori“ naší psychiky, nelze ji potlačit. Chybí všem, i těm, kteří si to neuvědomují. Na prohřešky proti prioritě prostoru si zvyknout nelze, nikdy se ke svému okolí přirozeně nepřipojí.Prof. Tomáš Valena ve své knize Vztahy – O vazbě k místu v architektuře ocenil význam kontextu, vztahu k místu následovně ….jde dnes mimo jiné o to, jak vztah k místu znovu vědomým úsilím zohlednit a uvést do praxe.Podobných návratů k nepochopeným tradicím prožíváme v současném globalizovaném a virtuálním světě mnoho.
Celý obsáhlý úvod o významu kontextu pro naše životní prostředí dokládá nezbytnost hodnocení návrhu dostavby Musea umění v Denisově ulici v Olomoucipředevším z hlediska její integrace do uličního prostoru. Z vizualizace jasně vyplývá, že navržený objekt rozbíjí celistvost uličního prostoru jiným měřítkem a výrazně odlišným charakterem svých fasád i zastřešení.Nestačí přibližné dodržení výšky zástavby, rozhoduje tu měřítko vnitřního členění celkového objemu, použité materiály. Samo dodržení počtu původních parcel rozbití uličního prostoru nezabrání – kontext hodnotíme vizuálně, jde o návaznost tvarů. Jeho porušení znamená porušení identity místa, ztrátu nejcennější hodnoty v městské zástavbě.Z těchto důvodů považujeme novou architektonickou soutěž za nezbytnou. Olomouc za to stojí.
- 03. 2019 Ing. arch. Marie Švábová ASORKD – www.asrkd.cz
Další články paní architektky Švábové si můžete přečíst zde.
Další články kategorie Památky si můžete přečíst zde.
V kategorii Památky, Praha, Společnost
Příspěvek četlo
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 8.5.2019
