Jiří Gebert: Ke konceptu Metropolitního plánu. Kult plánování nebo náprava chyb ?

Jiří Gebert: Ke konceptu Metropolitního plánu. Kult plánování nebo náprava chyb ?


Příspěvek četlo

 325 total views

Jiri_GEBERT

přetiskujeme příspěvek architekta Jiřího Geberta k Metropolitnímu plánu Prahy.

IPR – Institut pražského rozvoje nahradil  URM- Útvar rozvoje města  a ten  zase původní UHA-Útvar hlavního architekta.  Přes ambiciózní názvy jde vždy o úřad, který dokumentuje, reguluje a  připravuje výstavbu města. V ostatních městech Evropy se jmenuje prostě odbor plánování stavebního úřadu- Bauamt, nebo anglicky Local  commision. Metodiky plánu měst jsou si všude podobné. Praha se rozhodla pro  vlastní experiment.

Jako každé slovo má i „rozvoj“ vice významů. Ani „development“ neznamená  automaticky zlepšení dosavadního stavu. Známe rozvinutou chorobu i  rozvinutou  teorii. Není žádná novinka, že město je množina  jednotek  homo sapiens, která tvoří živý a dynamický organizmus. Operace na živém těle by měly být uvážené s detailní znalostí a  lokality a místního života s vnímavým  pochopením genia loci.  Bohužel české město je od dob funkcionalizmu  experimentální laboratoř a Metropolitní plán v trendu „město architektům“ s tichým primátem  silniční infrastruktury pokračuje. Potřeba kvality  života v městě je změna paradigmatu. Obytné město nemohou diktovat   tunely,  radiály , tangenty, přivaděče  a mosty optimalizované  údajně pro automobil, ale hlavně pro  stavební lobby.

Ekonomové nebo sociologové měří  rozvoj, např. životní úrovní, “příjmy na hlavu”, odvody daní nebo mírou zadluženosti. Tak je Tunel Blanka ukázka luxusu, dokonalé stavby  i finanční  katastrofy a plánovacího selhání, které  jde na konto tehdejší politické reprezentace města. Sociologicky se rozvoj měří třeba počtem vzniklých pracovních míst nebo sociálním složením populace.

Svoje politické  zástupce jsme zvolili proto, aby rozhodovali o věcech rozvoje města v souladu s veřejným zájmem. Ti, kdo si tento zájem vyložili jako zprostředkování lukrativních lokalit sice většinou z pražské politiky odešli, ale přísliby a dohody té doby nové  radnice dnes dobíhají. Žádný úřad, žádná grémia expertů nemohou  z politiků sejmout odpovědnost za  zásadní rozhodování  o budoucnosti města. (Grémium 13-ti expertů IPR)

Předpoklad  odpovědného rozhodování je  příprava kvalitního podkladu a problémových analýz pro politickou  reprezentaci. Podklady pro rozhodování  musí být nezávislé na lobbyingu (developer, majitel, stavební firma, projekční management) i na plánovací ideologii samotných architektů.(Aténská charta, Metropolitní plán). V Praze i  jinde je představitelné, že konečné projektové podklady pro územní rozhodování připraví sám investor. Tak jako v Německu nebo v Británii, podle striktně stanovených požadavků města, které opět připraví  politici s veřejností a dokumentuje plánovací úřad.

Velmi populární  „architektonická soutěž“ je problematický nástroj výběru z alternativ a autorský princip se již vůbec se nehodí pro urbanistickou práci.  Pro  soutěž na  stavební  soubory  je politika odpovědná za jasné a nezpochybnitelné zadání, včetně ceny stavby  a za výběr kompetentní,  nezaujaté a osvícené poroty.  Jak toto zajistí v českém prostředí, je na delší úvahu.

Plán lze chápat v trojím  smyslu:

1. Jako plán akce (road map) tedy cestu k určenému  cíli. Tedy. Mluvme o cíli plánu, je koncentrovaný na problém, který  je třeba řešit.  Proto musí  udělat inventuru minulých chyb a jejich průniku do budoucnosti a mít k dispozici detailní informační základnu pro, pokud možno, kvalifikované rozhodování.

2 Tradiční územní  plán je popisný dokument stávajícího stavu a již rozhodnutých záměrů.  Moderní plán je počítačová báze pro všechny vrstvy informací  o  strukturách a  funkcích  města a jeho obyvatel, nejlépe jako trojrozměrný model. (New York a další města).

3. Územní plán musí revidovat  50 let starý koncept silniční infrastruktury – ZAKOS, a  zpochybnit diktát silniční  dopravy a ne  jen mlčky akceptovat nové dopravní tahy  rozdělující město. Maximalizované silniční tahy i  4 z pěti   megaprojekty mostů  jsou  zcela nebo částečně bezúčelné, prostředí  čtvrtí devalvující dar  eráru  pro stavební lobby.

3. Partnerem  tvorby plánu je i veřejnost, která pomáhá definovat  veřejný zájem.  Platformy pro účast veřejnosti v prvních fázích plánování patří k demokratické účasti na procesu rozhodování. V Německu proto existují volené poradní  výbory ( „Bezirkausschuss“).

4.Metropolitní plán IPR nespadá do žádné z těchto kategorií,  skutečné a  jedinečné město překládá do  „programu“, který zjednodušuje a zobecňuje  informační bázi na základě vlastních  kritérií. Kostky struktury města  jsou  čtyři druhy  lokality: ne podle místa na mapě, ale podle „charakteristické struktury“ zástavby.

Metropolitní plán tak dělá opak toho, co se od plánu očekává. Zobecňuje a  interpretuje na základě vlastní experimentální  logiky. To je smrtelný hřích v Praze, kde jsou stovky územních lokalit se zcela jedinečnou charakteristikou. Čtyři pojmy: klasická zástavba, moderní zástavba (sídliště), volné rozvojové území a krajina (rozuměj chráněná přírodní území) nepostihují rozmanitost města a vůbec ne jeho problémy. Lego města ze čtyř barev je urbanistická fikce nebo snad vize, která deformuje a zamlžuje optiku vidění skutečného města. Tzv. pixelizace města je abstrakce ve smyslu automatizmu počítačového rozhodování. Koncept Metropolitního plánu  ignoruje   využití a funkci budov, protože ji má ve struktuře města za nepodstatnou.  Ale stavby jsou přece realizací funkčního záměru, který často nelze bez destrukce měnit.  Architektura je jen scéna , skořápka, kostra a pro konkrétní lidské  aktivity.  Vize města  bez lidí je dehumanizace urbanizmu, tak, jak fungoval za totality.  Přitom město je postavené na spolužití jeho obyvatel ve všech hospodářských, kulturních a společenských formách a  ne na skále architektonické doktríny. Proč  má v svobodném politickém systému pokračovat  vylepšená metoda  Le Corbussiera a Aténské charty?

Praha se vyznačuje vysokou mírou různosti svých čtvrtí a  lokalit,  především v historickém údolí Vltavy. Zde by měl být vzor pro nízkou míru entropie celého města.  Právě různorodost je  charakteristikou i  zárukou živého prostředí. Praha v historickém Vltavském údolí je jedinečná, mnohovrstvá a různorodá městská krajina.

V tomto smyslu nelze v MP plochy zástavbou podobné jednoduše v posuzování separovat, ale je třeba zohlednit souvislost se sousedstvím, dalšími vazbami  a s městskou krajinou. Proto použití terminu lokalita jako typus 4 druhů  zástavby nesedí. Vraťme tedy pojmu Lokalita její vlastní  konkrétní místo na mapě v MP i ve správě území.

Berme i zastavěné území jako krajinu, ostatně hovoříme o krajině střech a podobně  vnímejme i krajinu zástavby. Užitečné je výškové mapování  území  v MP, jak  základní výšky  uliční , tak výšky zástavby.

Metoda náhledu Vedut předvedená v  MP je “na nic”, protože neukazuje dotyčnou ikonickou vedutu, (na př. Hradčan, Dívčích hradů, Vítkova, Kavčích hor, Hanspaulky nebo Baby) v relaci k nové zástavbě, k jejich  vzájemné vzdálenosti  a  vzdálenosti od pozorovatele. Záběry z nekonečna jsou  nevypovídající. Tak prosté srovnání  výškových hladin není skutečnému  náhledu veduty  podobné. Bylo na  místě mít 3D digitální prostorový model, včetně obrazu uličních front,  který by bylo možné procházet tak, jako ho do svých map dovoluje zapracovat Google, na místo 2D  podoby MP.

MP tvrdí, že Praha pro nízkou hustotu osídlení nefunguje. Co nefunguje plán  neříká. Tato premisa  prostě  neplatí. Anglický pojem „density“ je chybně chápán jako hustota obyvatel na hektar nebo Km2 nebo jako kompaktní objemná struktura zástavby.  Zaměňuje ji s pojmem density jako  hustotu funkcí a činností.  Kompaktní  zástavba Londýnské City  je kromě živé pracovní doby opuštěné město s malou hustotou obyvatel. I v  socialistických  sídlištích se  nepodařilo  vytvořit  živé město, přes poměrně vysoké hustoty  obyvatel. Sídlištní celky na okraji metropole jsou ale dnes garantem rentability veřejné dopravy.

Hustota zástavby  dle IPR je nabídkou  levně investovat růstem hladin a zástavbou každé volné plochy nebo likvidací tzv. přežilých staveb. V tomto duchu  se zásadně mění i krajinný rámec plasticky modelované morfologie Prahy.

Metropolitní plán nerespektuje  stabilizovaná území a ochranné zóny jako nedotknutelné, ani jako plochy se  závaznou regulací. Tady jsme bývali  svědky selhání  a  povolnosti památkové ochrany i  územního rozhodování. (Quadria, Karlín  atd). Historické  dědictví  již nelze  jako v době pana Mgr. Kněžínka  rozmělnit a degradovat  na  rozvojové  území, bez ztráty kvality prostředí, bonity  a pověsti Prahy.

Praxe se se zásadami Metropolitního plánu rozchází, někdy  pro jeho  chybné nastavení a jindy jako záměr zohledňující lobbystické tlaky.  Bulvár Letná – Prašný most, jižní varianta okruhu, řešení Blanky,  Kunratice , Džbán, Vidoule, Trojský most a další to dokládají. Za totality při  velké svobodě  urbanizmu existovalo stejné město, ale  s jinou náplní a nulovou vlastní dynamikou.  Proč má být ale  dnes, pohled IPR a  MP na město svobodných lidí  nazírán prizmatem vrchnostenské plánovací  doktríny? MP je  zpracován geografickou metodou,  přitom potřeby   udržitelného rozvoje města nelze redukovat na architektonicko-inženýrskou úlohu. Město je organizmus  ze spoluexistence a interakce  lidských  jedinců a skupin, hospodářských,  politických a kulturních procesů a zájmů. Každý rozvoj se musí orientovat na aktivity a ne na struktury.

MP plán je plánovací eskamotérství  mistrovské třídy. Bere politikům z ruky horký brambor  spolupráce s lobbysmem,  když  spekulativnímu urbanizmu dává  profesní kabát  a tak iniciativu vrací  do rukou architektů,  jako za totality. Prozatím se ukazuje, že cílem IPR  je vytipování  velkých rozvojových lokalit a  pak rychlá  zelená pro jejich často neuváženou a problematickou developerskou zástavbu. (Zadání „ Koncepční studie, Letná-Prašný most“).

To co z Prahy , pro její malebnou krajinu ve Vltavském údolí, činí značku kvality a  ikonické město světového renomé, hrozí být prodáno pro  krátkozraké podnikatelské záměry.

Rozhodování o budoucnosti  Prahy má před sebou problémy  jako nevhodné   dopravní  cesty (Blanka, Magistrála) i  pokusy  developerů dávno vylobbované přísliby realizovat.  Plán rozvoje musí při nedostatku  prostředků určit  priority řešení toho, co Praze chybí. Jsou to už leta odkládané projekty jako spojení na letiště, doprava příměstská, autodoprava, dálniční obchvat, kvalita  prostředí a  ochrana  parků a zeleně pod tlakem velkoprojektů orientovaných na krátkodobý zisk. V rozhodování musí platit posouzení ceny a funkční účelnosti a obecné přijatelnosti  projektů, jejich posloupnosti a rentability i  hrozící škody nesprávným využitím území.  Výstavba infrastruktury per partes místo megaprojektů.  Pro řešení reálných potřeb, deficitů a výzev  města nebo posouzení konkerních projektů může mít MP jen pomocnou funkci.  Územní plán  je třeba, jako v jiných městech, mít jako podklad  stálých, často  do budoucna nepředvídaných proměn města. Práci IPR na MP je třeba dát limit a cíl.

Revize  praxe IPR a koncepčních záměrů jako je Bulvár Letná-Prašný most, by měla být předmětem hlubší expertizy i  veřejné debaty.

Jiří Gebert

V kategorii Praha

Příspěvek četlo
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 17.12.2014

Diskuze ke článku

Jméno(povinné)

E-mail(povinné)

Web

Komentáře

Další příspěvky