Jiří Gebert: Hustý Smíchov – vize nebo iluze

Jiří Gebert: Hustý Smíchov – vize nebo iluze


Příspěvek četlo

 319 total views

Přetiskujeme úvahu architekta Jiřího Geberta o novém plánu pro Smíchov, který byl vypracován Institutem plánování a rozvoje Prahy.

Když jedete tramvají po terase smíchovské Radlické ulice a vidíte svrchu a na brownfield bývalého seřaďovacího nádraží, napadne vás: Odtud jednou uvidím nové krásné, moderní město.

Chyba lávky. Město neuvidíte. Návrh zástavby podle vítězné architektonické soutěže vám do výhledu postaví osmi a více podlažní nepřerušovanou fasádu, která podle fikce architektů vytvoří nový městský bulvár. O tom, jak vypadá skutečný bulvár a živé město, se dá těžko diskutovat s „Institutem Plánování a Rozvoje Prahy“ – IPR, který v konceptu Metropolitního plánu postavil jako nejvyšší veřejný zájem „Architekturu“ a koncept zahušťování města. A tenhle koktejl je i nový recept na novou Prahu, poskládanou z vysoutěžených prefabrikátů celých čtvrtí v duchu architektonicko-developerských představ této instituce.

Na svých webových stránkách dává IPR nahlédnout do nového Smíchova na jih od Ženských domovů. Máme do detailu vymodelované město, jen nevíme, co v domech má být, jaký objem zástavby předepisovalo zadání a jak území řešily ostatní návrhy. Informace na webu IPR je ve všech směrech nedostatečná.

Pochybnosti občana

Developer Luděk Sekyra přibližuje tyto plány: „Pro novou smíchovskou čtvrť bude charakteristické spojení rušného centra s klidem okolní zeleně. Tomu by se měla podřídit tvář celého projektu, který vzejde ze soutěže.“ Kde je ale ta slibovaná zeleň, kde jsou školky, jesle a dětská hřiště? Jaké kouzlo vyčaruje bulvár plný kaváren a malých prodejen. Jaké předpoklady má těsná struktura pro to, aby vzniklo živé obytné město? Podle stejného mustru je již postaven Nový Smíchov za Andělem. Vytvořily snad zde superbloky špičkové architektury ono živé obytné prostředí, onen idealizovaný městský bulvár s obytnou pohodou?

Když Jane Jakobs, první kritička sídlištní zástavby v roce 1964, přišla s pojmem „density“, česky hustota, nemyslela počet obyvatel na hektar. Smyslem je konečně pestrost a koncentrace aktivit a nabídka činností, to jsou ty nejlepší předpoklady obytného města. Třeba i v čtyřpodlažní zástavbě jako tehdy módní Greenwich Village. Po 40 letech jsme z jejího pragmatického myšlení vypreparovali nové jednoduché dogma. Pravoúhlou zahuštěnou uliční zástavbu. V centru se konečně prodá všecko.

Aby město opravdu žilo, musí se sejít mnoho nápadů a mnoho hlav a přijít s něčím zajímavým a výjimečným… Kulisu této jižní brány Prahy tvoří kopce a parky a chráněná území Dívčí hrady, Paví vrch a park Na Skalce. To jsou výzvy k řešení a nápadům pro tuto jedinečnou lokalitu.

 

Heslo kontext – Architekturu nebo život !

Zadání urbanistická soutěže, by nejdříve mělo vzít v potaz kontext lokality, to co je v lokalitě určující a proč se nepodobá žádné jiné.

Máme tu výjezd z tunelu Mrázovka, který po otevření Blanky otvírá přímé spojení všemi směry i na letiště. Dopravní uzel Smíchovské nádraží a autobusové nádraží Klamovka nejsou ideální místo pro bytovou zástavbu, spíše pro hotely a administrativní stavby. Modernizované Smíchovské nádraží s parkingem by mohlo ulehčit dopravě v centru Prahy a zastavit brutální úvahy o novém dvoupatrovém Výtoňském mostě vedle mostu železničního. Bydlení sem přirozeně také patří, ale jiné než zardoušené vlastní hustotou. Megabloky ulic jsou pro bydlení těsné s utopenými minidvory nebo atrii kam slunce nedosáhne. Vetšinou ani nelze o klasické blokové zástavbě mluvit, ale o hranolech s atriem jako úlitbě nové doktrině zahuštěné zástavby.

Koncept nelze je vůbec srovnávat s rostlou zástavbou Vinohrad nebo Smíchova s jejich prostornými dvory a model ukazuje, jak se návrh měřítkem liší od současné zástavby. Také ulice přece nemusí být, jako když střelí, ale mohou se tu a onde rozšířit o meandr parčíku nebo malé náměstí. A co plochy pro sport? Jen srovnejme kolik náměstí má klasický starý Smíchov. Nevyužívat plochy na maximum je na úkor výtěžnosti- čti- profitu z území. Proto ulice nového Smíchova vypadají jako z pokácených mrakodrapů. Nový autistický ostrov zástavby se vymezil od Smíchova barierami staveb mezi dvěma trasami tramvaje a dnešním Autobusovým nádražím. Bohužel se tu nenašlo místo pro větší souvislý park, takový, který by navazoval na park Na Skalce. Funkce a činnosti jsou věc vedlejší a tak se názor na město vrací do formálního vidění města z 18. a 19.století, ovšem bez hledání harmonie, bez kulturních staveb a parků, které do klasicistního města zasazeného do krajiny nezbytně patřily. Neznáme náhled třeba z podolského nábřeží nebo z Vyšehradu k posouzení nového Smíchova a kulisy Pavího vrchu a Dívčích hradů, které ztratí svůj dominantní charakter. 

Živá města rostla, sídliště jsou hotový produkt.

Proto je nový Smíchov zase jen sídliště, tentokrát velmi zahuštěné blokové sídliště.

Rozvoj města je nekonečný proces. Podmínky soutěže ale jsou hotová rozhodnutí a jde jen o jejich architektonickou skořápku. Autorské město je na překážku rozvoje, který musí předpokládat budoucí změnu a mít „otevřený konec“.

Pražská sídliště se plánovala v zeleni, ale v realitě se až na vyjímky nepovedla, protože narazila na monopolní stavební výrobce paneláků o osmi a dvanácti patrech a stejně jako dnes i na výtěžnost území. Aby jakýkoli záměr dopadl dobře, musí stát na mnoha příznivých okolnostech a ne na jediné doktrině. A tady máme zase jinou doktrínu „Bulvár a bloková zástavba“. To je kadlub do kterého se musí vejít posuzování a rozhodování o budoucí podobě města. V reálu levný architektonický sebeklam.

Urbanista nemá co navrhovat domy a jich architekturu a IPR nemá města skládat z vysoutěžených prefabrikovaných čtvrtí. Tak vznikla už dříve většina architekty oceněných, ale v realitě bohužel deficitních sídlišť.

Jak hustit město.

Roli garanta koncepčního a architektonického řešení rozvoje hlavního města Prahy plní Institut plánování a rozvoje jednoduše „diktátem architektury“. Návod je jednoduchý: Abyste soutěž vyhráli musíte se zalíbit soutěžní porotě a „ošetřit“ zájmy developera. K tomu pomůže doktrina zahuštěné zástavby: Vezmete monumentální bloky, ulici mezi nimi, která nikam nevede nazveme „Bulvár“, opentlíme realistickou vizualizací a máme vizi budoucnosti nad kterou s rozcházejí architekti a občané. Radlická ulice a celé „blokové sídliště“ bude pokračovat ve výšce „Ženských domovů“ a opravdu nepřekročí výšku dnešní zástavby, ale překročí masivní zástavbou míru únosnost území smíchovské strany vltavského údolí.

Návrh Smíchova je v ostrém protikladu k velkoryse navržené otevřené podolské straně Vltavy, realizované teprve za totality, podle předválečného návrhu arch. Engela. Soutěžní zadání Smíchova nebere na vědomí, že Smíchov je jedinečná jižní brána Prahy a otevírá pohled na panorama a Hrad z vltavského údolí.

Diktát bez alternativy:

Je tak snadné dělat si architektonické soutěže bez „participace“, bez účasti městské části a občanů. Nestěžujme si pak, když narazí na nesouhlas občanských sdružení. Nemyslím participací zástupce stavebniho odboru radnice, ale rozvahu provedenou na politické úrovni a ve spolupráci s občany. Soutěžení v režiji IPR a Komory architektů nenabízí alternativy pro udržitelný rozvoj. Ty pak přicházejí dodatečně od občanských spolků a sdružení, které je dělají zdarma, protože většina městských částí nemá prostředky a odborníky, aby mohla vystupovat proti magistrátnímu útvaru IPR.

Propojení obou institucí je aliance proti veřejnému zájmu v zápase o kompetence, kontakty s investory a kontrolu investic. Podle Metropolitního plánu je cituji: “nejvyšším veřejným zájmem architektura“.

Jak si IPR, odpovědný za soutěže představuje participaci, ukazuje postoj k občanské ideové soutěži, na Letenskou pláň, kterou si vyhlásila před rokem radnice Prahy 7. „Taková soutěž nemůže přinést dobrý výsledek,“ říká architekt Jan Šépka, vedoucí Kanceláře projektů a soutěží IPR. Místopředseda České komory architektů Pavel Hnilička dodává, že aktivita radnice odporuje smyslu urbanistických soutěží. „Je v ostrém rozporu se soutěžním řádem hlavně z důvodu, že není odborná porota a nejsou přesně stanovená kritéria výběru nejlepšího návrhu“. O tom kdo má monopol na kritéria, nenechává Hnilička nikoho na pochybách. Vyškolené porotce má na skladě komora architektů. Jen jaképak školení měl bavorský ministerský předseda Franz Josef Strauss, když jako přísedící poroty prosadil úžasné moderní zastřešení mnichovského Olympijského stadionu proti názorům z architektonické branže? Jsou to osobnosti veřejného života s nadhledem a rozhledem, který v provázané věrchušce stavební lobby chybí.

„Zadání kritizované soutěže nevypovídá o tom, že proběhla potřebná diskuze a prověřování oblasti a podmínek soutěže,“ přidává další bod kritiky Šépka,“protože radnice nekonzultovala zadání soutěže s odborníky z IPR ani s Českou komorou architektů“. Podle Šépky bylo ve 20. století na Letenskou pláň vyhlášeno několik soutěží, všem ale, na rozdíl od současné soutěže Prahy 7, předcházela důkladná diskuze nad zadáním. Tady se jedná o hrubou mystifikaci. Jakápak předcházela diskuze soutěži na sochu Stalina, sjezdový palác KSČ v roce 63 nebo Národní knihovnu před vyhlášením. Nebyla žádná. „Participace“ je tedy spolupráce uvnitř aliance IPR a ČKA.

Aliance IPR a Komory architektů.

Místo legitimního demokratického hledání a rozhodování o cílech rozvoje Prahy, hájí IPR a Komora architektů vrchnostenskou profesní autoritu. Veřejnost, ani její politická reprezentace v městských částech nejsou pro ně partnery. Oponentura a alternativy nejsou, nebo nejsou brány v potaz. Plánování města dodnes realizuje dopravní schémata stará 50 let a nyní se vrátila i totalitní praxe přidělování zakázek. IPR si sám dal kompetence delegovat zpracování území spřízněným architektům. Výsledky českých soutěží nebyly vždy bez otazníků. V architektonické branži platí ideologie více než selský rozum a to je jistě dědictví komunizmu. Město z ulic není nutně samospásná myšlenka, abychom zapoměli, že dábel je v detailu – v rozumné míře toho, co a jak stavět.

Když se soutěží v Hamburku, tak nejprve o koncept lokality a pokud je schválen, území se rozdělí na části, podle funkcí nebo postupu výstavby a každá se opět soutěží. Bloky se skládají z domů a tady je zase příležitost vybrat ze soutěžních návrhů na jednotlivé domy. Pestré prostředí sotva může vznikat jinak. Tak alespoň v Hafenstadtu v Hamburku.

 

Praha musí najít prostor pro alternativu, nebo oponenturu. Zpochybnit praxi IPR mohou jen městské části. Přes nesouhlas Komory architektů by měly stát u přípravy území v zadáni územních plánů u přípravy podmínek soutěží. Soutěžní porotce by měla vybírat obec, pro kterou se soutěží. Rozvoj je odpovědná úloha politická a ne architektonická.

Zapouzdřený systém vzájemných vazeb architektů, developerů a politiků umí vytěsnit všechny kritické alternativy a chytrou publicitu „novátorství“ baští media „ i s navijákem“. Monopolní metoda přípravy území Institutem plánování a rozvoje je Ideologizovaná retro-avatgardní hra, která je pro 21. století a pro udržitelný rozvoj města dávno překonaná. Jako každé dogma, mění dobré úmysly v reálné škody.

Za co obětujeme, pro krátkodobý prospěch, světovou pověst jedinečné malebné Prahy, značku, která je dosud zárukou investorského zájmu? Máme stále příležitost žít v obytném a krásném městě.

 

103 106 107

V kategorii Praha

Příspěvek četlo
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 21.2.2015

Diskuze ke článku

Jméno(povinné)

E-mail(povinné)

Web

Komentáře

Další příspěvky