Příspěvek četlo
550 total views
Přetiskujeme text architekta Jiřího Geberta, v němž polemizuje s článkem týdeníku Euro: Nepostavíš.
Konec Koncernu PRAHA a spol.
Realitní truchlohra a hybridní mediální válka
Euro není jen měna, ale také týdeník EURO, ale hlavně je to evropský politický a kulturní program. Z této pozice se zkusme podívat na titul EURA „Nepostavíš“ a na článek „Mrtvá metropole“.
Snad by bylo na místě drobné nepřesnosti, odstavec po odstavci korigovat tam, kde cementují známá mediální klišé a stereotypy. Bylo ale již i jinde dokumentováno, jak klientelistické mechanizmy fungovaly na Magistrátě, v úřadech a v městských částech. Z nadhledu vypadá věc jinak. Během posledních let se občanská společnost zviditelnila vystupováním proti stavební megalomanii a volby vynesly do politiky skutečnou občanskou opozici. Léty propracovaný, sofistikovaný systém, který z Prahy udělal exkluzivní koncern nakládající s veřejným majetkem, se začíná velice pomalu hroutit. Do mnoha developerských projektů se na základě juridikativy Nejvyššího soudu podařilo, jak se v milieu říká, „hodit vidle“.
Kdysi napsal John Stuard Mill, že „demokracie se hroutí, pokud není podepřena dobře fungující administrativou“.Tedy státní správou. A samospráva má prosazovat veřejný zájem.
To je zásadní rozdíl mezi firemní administrativou a státní správou. Firma usiluje o zisk, dobré honoráře správních rad, dividendy akcionářů a konečně nechá i něco pro své zaměstnance… Omylem se píše o lobbyingu a mafii v Praze, ve skutečnosti jde o kompletní vyvlastnění pražské státní správy koncernovou strukturou řízenou politickou honorací a jejími sponzory. Svobodnému podnikání byla vyhražena jistá „volná“ odvětví mimo městskou správu a občanu byl nabídnut volební lístek komunální kandidátky. Koncernové schéma se prosadilo postupně z úzké skupiny primátora pomlouvaného jako “milion předem, milion potom“, se postupně sofistikovalo v dokonalý koncern vzájemných vztahů a obchodních závislostí. Delegování kompetencí městským částem mohlo být motivováno blízkostí občanům, fungovaly ale většinou jako depositury nebo frančízy „koncernu“. Konečně je nepřesná i věta, že každou větší stavbu začínal invesor cestou na Magistrát. Magistrát je poslušná instituce. Vždy se jednalo o přímé nebo nepřímé kontakty na nejvyšší politické šarže.
Klientelismus systemu prosákl do hospodářských struktur a mnoha institucí, včetně školství, profesních komor, úřadů kontrolujícících stavební rozvoj, i do památkového ústavu. Tak vznikl zapouzdřený, sebe se podporující systém disponující obecním majetkem, postavený na kapitálu, který představuje značka Praha, Prague nebo Prag, jedinečného evropského města. Nehospodárné, ba rozmařilé nakládání s tímto kapitálem muselo dříve nebo později narazit na občanskoui sebeobranu demokracie. Bylo mnoho napsáno o kartelních dohodách výběrových řízení na stavební projekty a prodeji městského majetku za neobvyklé ceny. Když v předminulých volbách nastoupili noví promátoři Svoboda a Hudeček, ocitly se otěže systému v rukou, které do systému nebyly zapleteny. To bylo pro dosavadní Bémovu garnituru počátkem jejich „odsunu“. Systém měl ale, a má dodnes, řadu závazků z předchozí doby, které každou reformu hrozí zatížit miliardovými kompenzacemi.
Ovšem každá zmařená investice není ještě ztráta pro Prahu, ba naopak. Často jde přímo o záchranu nenahraditelných městských kvalit. Stačí jmenovat tunel Blanka, který rozhodně není dopravní řešení, ale spolu s Trojským mostem nejen terno stavebních firem , ale a hlavně, otevření nejdražší Letensko-Dejvické lokality pro lukrativní stavební orgii. Aby byl učelný, přínosný a ekonomický, musel by tunel vést jinudy a vypadat jinak. Tak a podobně je to v řadě dalších domluvených developerských záměrů.
Kdo by se chtěl svých sponzorů zbavit, riskoval by, podle tehdejšího vnímání politické situace, prohrané volby. Zároveň v rozdané Praze bylo již málo možností, jak si podporu sponzorů zajistit. Tady přišel primátor Hudeček s geniálním nápadem velké plánovací revoluce. Věděl, že Praha není věčně se obnovující přírodní zdroj a že je již rozprodána.
Zřízením “Institutu plánování a rozvoje“, který připravil plán na vytěžení města novou metodou podobně jako fracking nahrazuje staré vrtné technologie. Je to právě idea zahuštění pražské struktury, tedy zastavění zbylých menších ploch a nárůst nástaveb, po roce 2017, kdy má nový územní „Metropolitní plán“ začít platit. Tak se vypořádají ke spokojenosti klientů rozjeté a přislíbené velké stavební záměry. O reformě nebo nápravě poměrů lze takto těžko mluvit. Změny územního plánu jedou proto i dnes dál jako dosud. Jen ne vždy se stejným výsledkem. Nejnověji nepovolila změnu územního plánu Praha 22 a velký sídlištní projekt prominentního investora končí. Konečně se posuzuje účelnost projektových záměrů. Nikdo nemá na změnu využití území automatický nárok. Metropolitní plán se prezentoval jako světová novinka, moderní a inovativní, k náhledu veřejnosti otevřený koncept. Jako PR kampaň to byl vynikající tah, který media „zbaštila i s navijákem“. Oslavný film Plán došel u publika velké návštěvnosti a podpory. A ti, kdo měli věcné námitky, jako občanské spolky a odborná veřejnost, byli marginalizováni, ale hlavně jsou dosud bez možnosti do autorského plánu „úředního tvůrce“ mluvit nebo zasahovat. Po posledních volbách nastoupili do vedoucích míst na pražských radnicích kandidáti, kteří vystupovali jako skutečná opozice v konkrétních kauzách proti dosavadní „věrchušce“. Jejich situace vzhledem k závazkům správních rozhodnutí minulých garnitur není lehká.
A konečně, ani cesta, kterou se má ubírat stavební rozvoj není jasná.
A tak „Hudečkův“ „Institut plánování a rozvoje“ Prahy bude v konceptu neurčitého, jednostranně developersky vstřícného Metropolitního plánu pokračovat.
Ze zrušení „Pražských stavebních předpisů“ nelze novou garnituru Magistrátu vinit.
Je to dílo jedné firmy na velkoplošnou reklamu, která měla přijít v nové vyhlášce zkrátka. Její stížnost ale zastavila všechny nové projekty, protože nyní je platný celostátní předpis. Celostátní požadavky na parkování v novostavbách však nemohou v Praze fungovat, stavby se velice prodražují a městu škodí. A tak investoři s plánováním nových staveb musí čekat. Obvinění z nečinnosti radního pro rozvoj Matěje Stropnického je účelová mystifikace podle těch starých dobrých klišé o občanských iniciativách a nepřátelích města. Zrušení „pražských stavebních předpisů“ tak najednou poskytuje čas na to, srovnat si možnosti a priority rozvoje Prahy a konečně dát rozvoji kulturní dimenzi. Tady stojí za to se vrátit na začátek. Hodnota Prahy je její dnešní dosud harmonický obraz jedinečné městské kultury, jedinečného kulturního dědictví. Jak s tímto kapitálem zacházeli dosud politici, Národní památkový ustav, Magistrát a jeho úřady i městské části vypovídá o tom jakou cenu měla pro „Koncern Praha“ skutečná evropská historie. Z města lze kousky ukrajovat, zpeněžit a postupně z jediněčného města udělat vyprodané, obvyklé a triviální, mrtvé město. Praze nyní zasvitla naděje na kulturní městský rozvoj. Že to týdeník Euro nevidí, je snad proto, že téma je příliš komlexní pro rychlou rešerši.
V kategorii Praha
Příspěvek četlo
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 10.5.2015
