Příspěvek četlo
1,034 total views
Přetiskujeme článek pana architekta Geberta.
Vedle Masarykova nádraží stojí vyhlídka s oknem. Je to okno do budoucnosti, která se jmenuje Central business district. Vidíte dolů do stavební jámy a dopředu na Vítkov s památníkem a sochou Jana Žižky, který nová stavba zakryje. Na Monitoru na stěně se prezentuje futuristický objekt s vysvětlením: „Na finálním konceptu úzce spolupracovalo vídeňské studio Zahy Hadid, společnost Penta Real Estate a hlavní město Praha, včetně jednotlivých oborů“.
víme a nevíme
Víme všichni, že město Praha, harmonický posazené v krajině Vltavského údolí je světové kulturní dědictví. Po destrukci mnoha evropských měst válkou, je krásná Praha unikátní autentické velkoměsto. Má živý, a pro návštěvníky romantický, genius loci.
Praha má ale, právě pro velký zájem o tyto kvality, nemalé problémy s růstem zástavby volných ploch vnitřního města. Je to o dopravě a klimatu města a prostoru pro zdravý aktivní život. Radnice nenašla řešení, protože postavila růst města jeho zahušťováním pro developerský profit před veřejný zájem na udržitelnosti obyvatelného města. To je situace, kdy do hry o Masaryčku vstupuje s trumfem světové architektonické star architektky, společnost Penta.
Zaha Hadis je Star-Architektka. Dopad téhle hvězdy do Pražské památkové rezervace má razanci meteoritu a pro Prahu meteoritu odpovídající následky. Právo, zákony a vyhlášky nejsou štít, který by Prahu ochránil před nájezdem kulturně dezorientovaného predátora zisku. Je hádanka, jak takový projekt našel cestu do územního plánu Prahy.
Pro rekapitulaci faktů.. Připravovaná zástavba rozsáhlého území mezi Havlíčkovou ulicí a Karlínem zásadně a nemilosrdně promění tvář Pražské kotliny.
Skupina PENTA, připravila vnitropodnikovou mezinárodní architektonickou soutěž na území, které získala od SŽDC. Soutěž a výběr vítěze byly vnitřní záležitostí Penty. Tak jako už i jinde v Praze, investor i zde určuje podobu města. Postup by ale měl být správně přesně opačný. Město musí k tak zásadnímu záměru být ve hře. Památková rezervace Starého Města určuje jasná pravidla pro stavebníky, respektovat kontext a měřítko Prahy. Prostorové regulativy a celkovou velikost stavebního záměru. Proč se u tak významné lokality nejednalo o standardní, městem připravenou architektonickou soutěž? Co si představit pod slovy Penty, že na finálním konceptu spolupracovalo město Praha včetně jednotlivých oborů? Jde tedy o nový nestandardní model spolupráce při povolování staveb? Co máme rozumět pod pojmem Praha? Adrianu Krnáčovou, Radu zastupitelstva města, státní správu, nebo jen Institut plánování a rozvoje nebo arch. Kouckého?
Design místo architektury
Vedle Masarykova nádraží začíná zlatou výškovou dominantou několik set metrů dlouhá stavba. Pražské ulice míří obvykle na ikonické pražské dominanty, jako blízká Seifertova na dominantu Hradu. Zde ale elegantní design, zaplentuje výhled na Vítkov s památníkem a sochou Žižky, od Náměstí republiky. Kolos vytvoří novou krajinnou dominantu. Připravovaný Metropolitní plán sice mluví o pražských dominantách Hradčan, Vyšehradu a Vítkova, souhlasem se stavbou, ale charakter Prahy zásadně mění.
Projekt nemá v Praze svou velikostí obdobu, Havlíčkův „Penzijní palác“ na Churchilově náměstí a Molochov na Letné, které jako první realizované stavby znásilnily krajinné měřítko Prahy jsou izolované solitéry. Na Masaryčce ale jde o implantát zcela mimo měřítko pražské zástavby, přímo do klína staré Prahy. Nepřiměřenost měřítka a detailu podtrhuje rozdělení do mamutích monoformních bloků. Dynamiku dominanty obstarává tvarovaná klec z lamel, navlečená na standardních administrativních patrech.
Návrhu, fascinovaném možnostmi designu 3D modelace libovolného produktu, chybí lidské měřítko a detail. Má charakter mamutího průmyslového produktu v spektakulárním obalu.. Tím novátorství administrativní krabice opláštěné klecí lamel, také končí. Prvky typické pro Prahu jako proměnlivosti zástavby a prostor, pestrost obrazu města nemůže vyniknout, je-li artefaktem jen samotný objekt . Návrh podléhá představě, že to, co vypadá jako kompaktní design v měřítku 1:100, lze v reálu prostě stonásobně zvětšit. Pro ilustraci takové proměny si představme, že stojíme u podpatku stonásobně zvětšené dokonalé dámské lodičky. Je to i syndrom Kavkova hrdiny, který se promění do podoby hmyzu lidské velikosti. Prázdnotu celku mají nahradit portály obchodů. To je v Praze málo, pokud nemáme, jako Adolf Loos, dar pohledově ignorovat horní patra.
Medializace
Ráno 24.10 jsem poslouchal interview na Radižurnálu s českým architektem zastupujícím na projektu „Central Business District“ – Masarykovo nádraží, atelier Zahy Hadid.
Pro Prahu je dehonestující nekriticky provinční obdiv ke kontroverzní architektonické hvězdě, Zahě Hadid. Pro budoucnost je cennější udržet specifický charakter a měřítko Prahy, hledat řešení v kontextu a s respektem k charakteru města než vyklidit pole developmentu, který se ohání světovou reputací hvězdné celebrity, aby prosadil svůj prospěch za cenu změny modelace Pražské kotliny. Kritické otázky – ale ani omylem…
Praha patří mezi několik měst s ikonickou značkou kvality a civilizační hodnoty: jako jsou Benátky, Jerusalem, Řím a jen pár dalších měst, kde si nedovolí s obrazem města hazardovat. Historický příběh města definuje jejich rozvoj. Postoj k pokladu, jakým je Praha, ukazuje na kulturní vyhoření vedení Prahy. Snad by bylo na místě tlumočit i odborné názory na stavbu Zadi Hadid, uveřejněné např. v časopise Argument.
Praha nemá důvod trpět komplexem méněcennosti. Ale dík masivní propagandě o chybějící „světové architektuře“ může developer vsadit na provinční mentalitu, která dělá uctivou poklonu před světovými celebritami. Nafouknout pražské ego hvězdnou aurou velkých jmen tohle město nemá zapotřebí. Žádná skromná zdrženlivost pro toho, kdo si osobuje zasahovat do tváře do Prahy není dost velká. Opravdová světová výzva pro architekty je dílo, harmonující s jeho historickým okolím.
Politika „rozvoje“ je obrazem veřejného mínění, které formují stamiliony za PR developerské lobby a IPR. Mediální obraz radních pro rozvoj, Petry Kolínské a M. Stropnického jako levičáckých škůdců, varuje každého politika i kritika, pokud snad myslí na ochranu pražské identity a regulaci mamutích stavebních záměrů.
Sebevražedný úspěch.
Bezohledný postoj Pražanů a jejich reprezentantů ke skvostu, jakým je Praha, má mnoho příčin. Asi nejúděsnější je idea privatizmu, tedy volnost majitelů nakládat s územím. Situace, kdy je soukromý zájem nadřazen zájmu veřejnému rozhodně neplatil za první republiky, kdy projekty státní regulační komise pečlivě připravovala, anebo je následně zamítala. Byla složena z respektovaných osobností, spíše než z architektů. U velkorysých projektů celých území Prahy, o majitelích primárně nikdo neuvažoval. Rozvoj dával příležitost návrhům českých architektů, s někdy užitečnou, jindy absurdní představou veřejného zájmu. Tedy záměr města byl prvotní a stál za vizemi jeho rozvoje, do kterých potom mohli investoři vstupovat. To je opak dnešní situace. Baťovský investorský princip je pro světové kulturní dědictví Prahy destruktivní.
Město není komodita, ale domov
Dnes velcí developeři, v pozici oligarchů, připravují zástavbu velkých, lukrativních území. IPR a radnice jejich plány bez diskurzu integruje do pražského územního plánu.
V Česku platí pro město sebevražedné představy o Praze jako o komoditě, o neviditelné ruce trhu a o radnici jako firmě. Na rozdíl od produkce zboží se realitní balík hl. města blíží vyčerpání, což dále zvyšuje cenu nemovitostí a chamtivost stavebníků.
V tomhle systému nemají ani argumenty občanské, ani ty památkářů , dostatečnou váhu, aby dokázaly hodnoty města chránit. Příležitost stavět skutečně světově jedinečnou harmonickou Prahu, se ztrácí každým rokem a každým novým stavebním mastodontem. Okamžitý soukromý zisk, se ale v čase vyčerpání zásob, promění v rychlý úpadek.
Kulturní katastrofa
Diktát stavební lobby hrozí Prahu upgradovat na globální prostřednost. Je financován obrovskými prostředky i podporován samotnými architekty, jako je skupina SAR.
Je národní kulturní katastrofou, že školy architektury generují profesionály bez schopnosti pochopit krásu Prahy a místo povrchního obdivu k banalitě globálního města, se touto ve světě jedinečnou krásou inspirovat. Odborné Kritice, která se snaží o zachování rovnováhy veřejného prospěchu a pražské krajiny, dává stavební lobby razítko destrukčního aktivizmu. Ani veřejnoprávní media protistraně nedávají příležitost. Pragmatizmus prospěchu a zbabělost jsou genetické vzorce pro pražské politiky.
IPR a radnice musí nést odpovědnost za likvidaci genia loci města, které po takové operaci už nemůže být světovým kulturním statkem. Tzv. Světová architektura degraduje kvalitu a genia loci pokladu, kterým je světová jedinečnost Prahy. Obklíčený snobskou replikou Dubaje a Abú Dhabi se ze zbytku neporušené autentické části Starého Města stává historický skanzen.
Toto není cesta k oživení centra Prahy. Cesta vede přes využití regulativů, které vrátí do centra obyvatele a omezí zahlcení dopravou.
Praha se nepoučila z divoké privatizace zlatých devadesátých let a participuje v novému kole kapitalizace volných území.
S trendem chřadnoucí demokracie se ztrácí chuť riskovat následky kontroverze s mocným protihráčem.
S pozdravem
Jiří Gebert
Architekt
Další články pana architekta Geberta na Občanském monitoringu si můžete přečíst zde.
Další články za téma Praha si můžete přečíst zde.
V kategorii Praha
Příspěvek četlo
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 25.11.2018
