Občanský monitoring Rés publica očima občanů. DIY zpravodajství a spousta dalších projektů. Zapojte se. Těšíme se na diskusi či spolupráci.

Příspěvek četlo

 998 total views

 

Přetiskujeme nový článek paní architektky Švábové ke kauze Maršmeloun. Článek paní architektky je reakcí na tiskovou zprávu společnosti V INVEST, v níž představila návrh na novou podobu bytového domu. Tiskovou zprávu a podklady od V INVESTu si můžete prohlédnout a přečíst zde.

Nový návrh bytového domu si nese zátěž z návrhu minulého – nic, kromě problematických kosmetických zásahů, se nezměnilo. Proto zůstáváme na svém stanovisku, které je od prvních protestů proti této budově neměnné: maršmeloun se svou předimenzovanou hmotou, která se nijak nezměnila, do daného prostředí nepatří. Staronový návrh nadále poškozuje urbanistické postavení kulturní památku barokního špitálu areálu kláštera při kostele sv. Šimona a Judy Tadeáše a národní kulturní památku kláštera sv. Anežky České, symbolu české státnosti. I nový návrh zůstává v rozporu s Benátskou chartou, jejímiž jsme, Česká republika, signatáři:

Čl. 6. Konzervace památky v sobě zahrnuje uchování jejího prostředí v odpovídajícím měřítku. Pokud tradiční prostředí existuje, je nutné ho udržet. Každou novostavbu, která by změnila vztahy objemů a barev, je třeba zamítnout. Za ČSR na znění spolupracoval a podepsal Jakub Pavel, překlad aktualizovali doc. Josef Štulc a Bohumíra Cymbalaková.

V žádném z našich předchozích stanovisek jsme se nezabývali barvou fasády. Nevíme, kdo přezdívku maršmeloun vymyslel. Lidový vtipálek tím zařadil bytový dům U Milosrdných do rodiny kontroverzních návrhů, které nerespektují kontext s prostředím: chobotnice, bílý medvěd – hromada lívanců, medvěd v kleci (vylepšený návrh novostavby na Vítězném náměstí), petflaška – realizace na rohu Jugoslávských partyzánů a Šolínovy má i horší přezdívku, kterou tu nelze citovat. Občané tím protestují typicky českým způsobem – zesměšněním. Naše argumenty byly především v rovině urbanistické a zůstávají beze změny – stejně jako se nezměnil „nový návrh“.

Zde je rekapitulace stále opakovaných připomínek z hlediska zásad památkové ochrany:

1. Původní zástavba, která tu byla v době vzniku kláštera sv. Anežky České, odpovídala měřítku venkovského osídlení. Z baroka zůstává půvabná řada 2podlažních domů na pravé straně ulice u Milosrdných, jejichž římsa se k návrhu navrhovaného bytového domu přiblížila na vzdálenost pouhých 2 m přes přiléhající trafostanici. Nepříliš zdařilý objekt alespoň respektoval výšku uliční římsy. Maršmeloun ji převyšuje v odstupu 2m o 12,5m. Na druhé straně dochází k převýšení římsy špitálu kláštera milosrdných bratří o 3,6 m v odstupu šířky ulice Kozí, tj. 8m. Funkcionalistický dům na rampě asanační spáry nelze vzhledem k oběma památkám hodnotit jako přínosný, ale jeho existence neospravedlňuje další škody. Eklektická zástavba proti Špitálu má větší odstup a přibližuje se svým členěním i emocionálním nábojem více památkám, takže jejich koexistence je příznivější. Naopak hrubé členění maršmelounu, které se navíc těsně ke špitálu i areálu sv. Anežky přibližuje, jemný sestup měřítek historických budov k finálním detailům zcela postrádá.

Každý laik pocítí degradaci obou cenných památek, vyplývající jednak z útlaku předimenzovanou hmotou novostavby, ale i porušením hierarchie kulturní: historické dominanty se silným spirituálním nábojem potlačuje utilitární bytový dům pro vyšší vrstvy, které si mohou těsnou blízkost gotiky a baroka zaplatit. Tvrdý náraz nového měřítka na starou drobnou zástavbu vnese do současné křehké soudržnosti historického souboru chaos a způsobí nenávratnou kulturní ztrátu.

2. To nejcennější, co se zázrakem v této oblasti dochovalo, je uliční síť dávné vesnice. Její stopa formuje dodnes uliční prostory a zůstává pojítkem dnes již heterogenní zástavby Haštalské čtvrti. Do této pradávné sítě cest obestavěné řadovou zástavbou se nacpal maršmeloun opět s necitlivou brutalitou jako solitér- navíc vtěsnaný do nedostatečného prostoru. Porušuje historickou řadovou zástavbu, aniž by mohl uplatnit ambice samostatného objektu pro nedostatek okolního místa.
3. Dalším porušením zásad městské památkové ochrany je nehorázné spojení 8 parcel do jednoho bloku. Ve zprávě uvedené vysvětlení, že tento nedostatek kompenzuje členění budovy, neobstojí. Jednotné architektonické ztvárnění je natolik výrazné, že k žádné evokaci objektů na menších parcelách nedochází.
4. Stejná situace je i ve střešní krajině. Do drobné struktury šikmých střech s keramickou krytinou zasvítí obrovská plochá střecha plovoucí dokonce nad hřebeny přiléhajících střech.
5. Neméně kontroverzní je schválení bytového domu orgány státní památkové péče. Národní památkový ústav v r. 2009 schválil zastavěnou plochu pro bytový objekt o rozměru 12x21m. Návrh počítal se sedlovou střechou. V r. 2012 došlo ke skokovému nárůstu hmoty, kótu hřebene převzala plochá střecha, objem se zvětšil téměř čtyřnásobně. Umožnilo to podivné připojení 2 památkově chráněných parcel z areálu kláštera sv. Anežky ke staveništibudoucího maršmelounu. Nebylo vysvětleno, jak ke zmenšení areálu kláštera došlo. Jediným vysvětlením zůstává drastická exploatace historického prostředí za účelem soukromého zisku. Magistrát nárůst objemu bytového domu zdůvodnil tak, že je nutno respektovat autorský projekt, do kterého památková péče nemůže zasahovat, aby nepoškodila jeho kvalitu. Autorský projekt má samozřejmě dopad na své okolí, ale to je nutné akceptovat. Současný návrh si kontroverzně nabytý objem ponechal.

Zdůvodnění odboru památkové péče magistrátu nepovažuje za přiměřené ani památková inspekce ministerstva kultury. Autorský projekt není právně definován. Každý projekt musí mít svého autora, oprávněného k projektování. Magistrát tak připustil, že je v chráněném území možné stavět cokoli, a že funkce památkové péče nemá opodstatnění.

6. Přinejmenším trapně působí vytrvalé opřádání bytového domu uměle vytvářenou romantikou vázanou na vyfabulovaná stínadla. Pěší spojka mezi ploty z ulice U obecního dvora k Haštalskému náměstí, kterou ani nelze nazvat ulicí, byla nazvána Ve Stínadlech teprve nedávno na počest Jaroslava Foglara, bez jakékoli historické vazby, jak ke spisovatelovu dílu, tak k pražské historii. Nová kýčovitá legenda spolu s novou hmotovou dominantou historického souboru pomáhá odsunout obě památky se stále aktuálním vztahem k současnosti mezi romantické suvenýry. Ze současných kompozičních dominant se mají stát sentimentální ozdůbky nového prostředí, které se prosazuje v jiném měřítku. Tak dopadá naše národní kulturní dědictví v péči developerů.

Zbývá vyrovnat se s tím, jak je možné, že si porota sestavená z našich „elit“, nevšimla, že hlavní závada, nadměrné dimenze objektu, zůstala beze změny, a že i další kontroverzní vlastnosti návrhu ve střešní krajině i uliční síti zůstaly, jak byly. Příčina tohoto jevu spočívá v modernistickém myšlení, založeném na vypjatém individualismu. Jeho stoupenci nevnímají potřebu kontextu, harmonie s okolím. Mezinárodní úmluvy, které naše republika signovala, je nezajímají – jsou totiž v rozporu s hyperkorektní zásadou neomezené kreativity a plurality názorů. Dům není izolovaný artefakt, je to nemovitá součást našeho umělého životního prostředí. Jeho hodnocení se logicky odvíjí od jeho vztahu s okolím. Pokud zde chybí kontext, harmonie, nelze o dobré architektuře hovořit.

Velice přiléhavě vystihl situaci slavný architekt Rem Koolhaas, do nedávna sám guru modernismu. Ve své knize z r. 2014, nazvané „Památková péče nás předešla“ napsal: If you were to compile buildings from some of the major architects of the last ten years, whatever their individual qualities may be, it is very clear that together they don´t have any cumulative impact and somehow they are mysteriously self-canceling and therefore not really productive. (Neautorizovaný překlad: Kdybychom shromáždili budovy od význačných architektů za posledních 10 let, bez ohledu na jejich individuální kvalitu, je zcela jasné, že dohromady nevytvářejí celek a jaksi tajemně se vzájemně ruší, a proto nedávají smysl.) Jde o velice přiléhavý popis architektury, která ztrácí vztah ke svému prostředí, neharmonuje s ním, není schopná s ním vytvořit smysluplný celek.

Historická Praha potřebuje současnou architekturu, ale takovou, která respektuje a dále rozvíjí její urbanistické hodnoty, založené na prioritě prostoru. Z priority prostoru vyplývá kontext, harmonie, která je schopná integrovat různá časová období do harmonického celku.

 

 

Další články o kauze Maršmeloun na Václavském náměstí na stránkách Občanského monitoringu si můžete přečíst zde.

Další články paní architektky Švábové si můžete přečíst zde.

Další články kategorie Památky si můžete přečíst zde.

V kategorii Památky, Praha, Protest