Příspěvek četlo
817 total views
Přetiskujeme urbanistickou úvahu paní architektky Švábové o Praze. Ve svém textu paní architektka vysvětluje potřebu vzniku regulativů pro Prahu. Úvaha bude postupně pokračovat do podoby menší knihy, popisující metodiku regulativů, kterou budeme po kapitolách průběžně zde na Občanském monitoringu zveřejňovat.
Bylo – nebylo
a přece bylo a stále je překrásné prastaré město Praha. V minulém století mělo hlavního architekta, který se staral o jeho krásu a účelnost, jak uměl. Přišla doba, kdy se začal o tu krásu a účelnost bát. Představoval si, co by mohlo město v budoucnosti ohrozit a chtěl proti tomu udělat opatření. Bál se i velké vody i toho, že lidé ztratí svou míru. Chtěl vědět, v čem vlastně ta krása spočívá a jak by se měla v živém městě chránit. Chtěl vědět, kolik vody řekou při povodni přiteče a jak městu pomoci. Ptal se na radu těch, kdo v tom městě pracovali. To byla Páně léta sedmdesátá.
Město je složitý organismus – i jeho krása je složitá a stále se mění, nelze ji jenom prohlížet, musí se prožít. Patří k ní nejen krása panoramatu, ulic, náměstí, kostelů a domů, ale i ty zdánlivě prázdné prostory v náměstích a ulicích plné neviditelných, ale silných vazeb mezi domy a chrámy, věžemi. Je to slušná společnost – hovoří spolu s respektem a harmonií, nepřekřikují se, ale spolupracují na té kráse. Součástí živého celku města ale není jen zástavba, patří sem i doprava a sítě, to, co se kde děje – prodává, nabízí, vyřizuje, hlučí i voní – i lidé, kteří tam bydlí a pracují nebo se přicházejí podívat.
Chceme-li tomu všemu porozumět, musíme umět ten pevný celek rozložit na samostatné části, prozkoumat je každou zvlášť a zase je složit dohromady. Mnoho lidí se s tím zabývalo v dopravě, v sítích, ve všech městských funkcích – a nakonec vypracovali barevné mapy s legendami a texty, kde bylo popsáno, co v těch mapách je. Zaznamenali, jak se chodí a jezdí po ulicích, k čemu slouží domy, jak je to se sítěmi pod zemí i na povrchu, z čeho se skládá krása a sláva, ale i bolest města. Zaznamenali, kam dosáhne voda, přijde-li povodeň, a navrhli, jak zabránit, aby škodila. To bylo na konci sedmdesátých let.
Na tuto práci měla navázat další práce, všechno to, co se za účelem poznání rozdělilo, se mělo zase složit. Měly vzniknout další mapy, kde by bylo zaznamenáno, jak město otevřít změnám, které jsou součástí jeho života, a neztratit při tom jeho tvář, jeho duši.
Pak přišla nová doba, lidé ji nadšeně vítali s velkým očekáváním do budoucnosti. Vítali novou svobodu bez hranic, odvrhli všechna omezení. Ve městě se žádala volná tvořivost, která nemusí dbát na nic – na své sousedy, ani na celé město. „Kontext neexistuje“ vyhlásila postmoderna, která přišla s tou dobou. O jakýchkoli regulativech nové zástavby se mluvit nesmělo. Vše měla vyřešit zvláštní, neviditelná, všudypřítomná a všemocná ruka té doby. Do budoucna se přestalo plánovat – překáželo by to té všemocné ruce. A tak se stalo, že v r. 2002 přišla zlá povodeň. Ochrana před vodou, navržená odborníky v roce 1980, provedena nebyla, a všemocná ruka doby selhala.
Teprve po bolestném odklízení škod se lidé vraceli k dávno hotovým výpočtům a řešením. Praha se dále měnila jak jen je každému živému městu vlastní. Nikdo nekladl jakýmkoli změnám překážky. Ti, kteří měli město chránit, památkáři i zastupitelé, začali ruce trhu sloužit a město jí zcela vydali. Lidé si pozdě, ale přece jen uvědomili, že jim ta ruka krásu jejich města trhá a o jeho účelnost se nestará. Pozdě, ale o to usilovněji začali své město bránit. Jejich zoufalé a neutuchající protesty ukazují na nezbytnost ochranných opatření především v nejcennější staré části města, tam, kde je nejzranitelnější. Tam chodí za krásou nejvíce lidí – všemocná ruka chce jejich peníze a přitom tu krásu, za kterou sem lidé chodí, bezcitně ničí. Proto by měl každý předem vědět, co se kde může a co ne – nebo z té krásy nic nezbude.
Ty 35 let staré mapy, které měly městu pomoci, po všech změnách, které se v Praze za tu dobu udály, k valnému užitku nejsou. Doprava i využití domů se zcela změnily. Jen způsob zachycení duše a krásy města, kompozice jeho prostorů, vázaný na jeho historickou část, je stále použitelný, i když některé výstupy průzkumů potřebují v důsledku změn pozměnit.
Jsou to barevné mapy města s legendami a psaným textem o tom, co na těch mapách je. Město je na všech mapách celé i s přilehlým okolím a krása toho nedělitelného celku je v textu popsána. Na první mapě byl obraz města tak, jak se jeví z okolních kopců nebo z letadla: nad levým břehem řeky vzpíná vysoko k nebi své věže mohutný hrad, ovládající celé město, zatímco na protilehlém pravém břehu je klidná plocha střech oživená osamělými hrotitými vertikálami věží kostelů. A dole proti proudu řeku vyprovází ze strmé skály Vyšehrad. Význačné stavby akcentují variabilní terén a vytvářejí dominanty s charakteristickou pro Prahu vertikální transcendencí – věže míří vysoko k nebi nad svůj hrot. Postupně na všech mapách celého města byly vyznačeny menší a menší celky – po rozboru panoramatu byla rozdělena městská tkáň na menší, opět vnitřně sounáležitá území, patřící navzájem k sobě, ale s vlastní osobitou duší:
Staré město Malá strana
Nové Město Hradčany
Vyšehrad Trasy, které je spojují – a prostor řeky
Svébytnost těchto celků je dána vzájemným vztahem v nich obsažených menších sounáležitých území. Každý Pražák i znalec Prahy ví, že na Starém městě to jinak vypadá kolem kostela sv. Havla než v oblasti kláštera sv. Anežky České, jinak na území bývalého Židovského města na Pařížské třídě než v bartolomějsko- konviktsko – betlémské čtvrti, a že zase jiná je čtvrt kolem sv. Anny s Klementinem. Podobné vnitřní členění je i na Novém městě, Malé Straně, Hradčanech i Vyšehradě. Vše je vyznačeno na mapách a popsáno ve zprávách ke každému území pod souhrnným názvem strukturální celky.
Strukturálními celky procházejí a vzájemně je propojují celoměstské trasy, z nich odbočují páteře jednotlivých oblastí a z nich zase intimní uličky, ve kterých se soustředí osobitost každé lokality v nejvyšší míře. To vše je na mapách barevně rozlišeno, ale v každém identickém území má stejná barva stejný význam, ale s jiným obsahem, jak je ve zprávě popsáno. Pěkný dům, který patří na své místo, je oranžový v Jindřišské čtvrti i na Starém městě u sv. Havla, ale oba domy jsou navzájem velmi různé. To, co patří na Václavské náměstí, by vadilo v Melantrichově ulici. Kromě tras jsou popsána náměstí – opět od monumentálních prostorů po intimní náměstíčka v každé jedné čtvrti. Rozčleněn je i prostor řeky; ladné zakřivení jejího toku podobně jako u tras městských tříd a ulic artikuluje jejich průběh na vizuální celky, které nám zůstávají ucelené v paměti. Každá městská třída, páteř oblasti i jednoduchá spojka, má svou barvu podle kategorie, ke které patří, i vyznačení vizuálních celků, které její zakřivení vytváří, aniž by byla porušena její kontinuita.
Na poslední mapě jsou jednotlivé domy. Jejich kompoziční hodnota je stanovena vzhledem k prostoru, ke kterému patří, a zároveň vzhledem k celému městu v sestupné hierarchii hodnocení: celoměstská dominanta tu podrží své hodnocení, získané na mapě panoramatických celků, podobně je tomu i v kategoriích nižších. Výsledné barvy kompozičního hodnocení jsou po celém území stejné, i když označují zcela různé domy podle příslušenství ke strukturálnímu celku.
I dnes platí, že Kozákův dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy má barvu oranžovou – z hlediska prostorové kompozice města jde o nositele totožnosti / identity svého místa. Jako takový by mohl být dál modernizován nebo rekonstruován pouze bez zásahu do vnějšího pláště. Stavebník by ho kupoval za těchto podmínek a k dlouhé válce mezi Ministerstvem kultury, Magistrátem a veřejností a velkým hmotným ztrátám by nemuselo dojít. Podobně tehdy ještě stojící drobná zástavba na dnešním parkovišti na křižovatce U Milosrdných a Kozí (staveniště maršmelounu) má oranžovou barvu – kompoziční rozbor ocenil její drobné měřítko. Regulativ, který Praha zatím nemá, by proto jistě vyžadoval drobné měřítko i pro budoucí zástavbu zachovat. V nastalé situaci kolem maršmelounu by i informace z analýzy byla cenná – stavebník by kupoval pozemek s možností pouze drobné zástavby. Oč by ubylo trápení a problémů. Celoměstské dominanty i dominanty jednotlivých či strukturálních celků by nebyly ohroženy předimenzovanými objekty, které degradují jejich úlohu v kompozici celku města. Další problém je ten, že tam, kde nikdo nebydlí, nejsou občanská sdružení, která by hájila svou čtvrť. A tak nám vyroste neúměrný gigant na rohu Mikulandské a Národní.
Památkáři i zastupitelé by měli lépe chránit Prahu, architekti by se neměli snažit za každou cenu změnit vše k nepoznání, ale pochopit, obohatit a zachovat genia loci. To vše vyžaduje schopnost tvořit s pokorou. Regulativ pro citlivého architekta není omezením tvořivosti, ale inspirací a zadáním; pro dobrého památkáře a zastupitele je regulativ oporou.
Viceprezident asociace
Příspěvek četlo
Příspěvek zaslal/a Vitezslav Praks on 24.5.2015
